S láskou k sobě vítám tě v nové době, teď už to nechávám na tobě...

Moje příběhy jsou stejné jako já. Jsou plné hlubokých významů, skrytých vtipů a překvapivých souvislostí. Odhalují dávná tajemství, která měla zůstat lidstvu navždy utajená...


SKRYTÉ POSELSTVÍ VE SLOVĚ ODVAHA ANEB ÚSPĚCH SE ZAČÍNÁ ODVAHOU

Úspěch se začíná odvahou. Odvahu chápeme jako překonání strachů. Být odvážný, znamená čelit něčemu z čeho máme strach nebo čelit někomu koho se bojíme. Z čeho máte strach? Odpovězte si. Příčina strachu není vaše odpověď. Jenom si myslíte, že příčina je vaše odpověď. Ve skutečnosti se bojíte nepříjemného pocitu, který můžete zažívat při tom, co jste si odpověděli. Proto se tak často vyhýbáme věcem, ze kterých máme strach. Bojíme se, že budeme cítit nepříjemné emoce. Tento strach nám brání v realizaci našich potřeb, přání, snů, ambicí. Zase si odpovězte. Co si přejete, ale nemáte odvahu? Co byste chtěli, ale bojíte se to udělat? Ať už toužíte po čemkoli, příčina touhy není vaše odpověď. Ve skutečnosti netoužíte po té konkrétní věci, ale po tom příjemném pocitu, který vám to přinese. To je to, co opravdu chcete. Zažívat příjemný pocit.

Takže když si to zjednodušíme, tak zjistíme, že nepříjemné pocity nám brání v prožívání těch příjemných. Už samotný strach je nepříjemný pocit. Když ho máme, tak nám logicky brání prožívat pocit příjemný. Kde je strach, tam není místo pro radost. Takže je potřeba zbavit se strachu. Jak? No chtělo by to odvahu.

TEST ODVAHY

Ohodnoťte svou odvahu od jedničky do pětky stejně jako ve škole:

Jednička znamená největší odvahu, jdete úplně do všeho, strach vůbec neznáte.
Dvojka znamená, že odvahu máte velkou, protože občas se vám podaří vykročit z komfortní zóny.
Trojka znamená průměr, takže zůstáváte v bezpečí  komfortní zóny.
Čtyřka znamená, že strach cítíte velmi často.
Pětka znamená, že se bojíte v podstatě neustále. Na každém rohu na vás číhá nebezpečí, bojíte se o své blízké. Tak nějak všeobecně máte pořád z něčeho strach. Strachem vlastně žijete.

Tímto cvičením jste si právě přišli na to, jak velká je vaše sebehodnota. Mít odvahu znamená být si vědomý své hodnoty, své ceny, uvědomovat si svou váhu, svou důležitost. Odvažujete sami sebe. Když máte odvahu, tak jste si plně vědomý svých schopností, své moci, svého vlivu, své důležitosti, svých talentů, svých dovedností. Když máte odvahu, tak si jednoduše věříte, protože víte, kdo jste. Víte o svých silných stránkách, absolutně jste si vědomý své vysoké hodnoty. Odvaha neboli sebehodnota znamená nakolik si vážíme sebe sama. Jakou cenu, jakou hodnotu sobě sami dáváme. Kdo si je vědom sebe sama, tak má automaticky odvahu. Kde je odvaha -vědomí své hodnoty, tam není strach. Kde není strach, tam je přesně ten život o jakém sníte.

ÚVOD DO SVĚTA EMOČNÍ INTELIGENCE ANEB NENÍ DEBIL JAKO DEBIL

Jistě znáte zkratku IQ. Inteligenční kvocient. Jaká je hodnota Vašeho IQ ? Lze ji snadno změřit pomocí testů. Po vyhodnocení se dozvíte, jak jste chytří. Když o někom říkáme, že je intelektuál, znamená to, že je chytrý, že má rozum. Čím vyšší intelekt máte, tím lépe dokážete používat rozum, dovedete logicky uvažovat. Logika je myšlenková cesta, která vede k daným závěrům. Lidé s nadprůměrným IQ mají často problémy v sociální interakci, protože jejich emoční chytrost nebývá vysoká. Podle oficiální tabulky Mensy (mezinárodní organizace sdružující nadprůměrně inteligentní lidi s hodnotou IQ nad 130, s cílem využívat této inteligence ve prospěch lidstva) jste, tak nějak, průměrně chytří, pokud se hodnota vašeho IQ pohybuje mezi 90 až 120.

Lidé s hodnotou IQ 89 a méně spadají do takzvané skupiny Podprůměr. Jsou to lidé mentálně zaostalí na třech úrovních: debilita, imbecilita a idiocie. Přičemž, být debilem v této partě znamená, být na tom nejlíp. Zkrátka všechno lepší než idiot. Zvláštní jak se slovo debil, či idiot zabydlelo v našem slovníku. Přitom pouhé tři procenta populace tvoří opravdoví debilové a skuteční idioti. Tito lidé jednoduše nedisponují potřebnými logickými schopnostmi na to, aby se sami najedli či oblékli. Často mají problém s řečí, s motorikou, někdy trpí i autismem.

Proč o tom vlastně píšu?

Uvědomila jsem si, jak často se navzájem označujeme těmito výrazy. „Ten šéf, to je ale debil. Na co čeká ten idiot, vždyť má dávno zelenou. Co tady dělá ten debil. Na koho čekáme? Zase na toho debila? Podívej se na něho, na debila. Už zase se chová jako debil. S tím idiotem já nikam nejdu. Tvůj otec je idiot. Říkám Ti, že je to idiot. Poznala jsem fajn kluka, ale nakonec se z něho vyklubal pěkný debil. Pojď pryč, stejně to je debil. Většího debila opravdu neznám. Jak jen může být někdo tak debilní jako on. Takový zákon mohl vymyslet fakt jenom debil. Jak je možné, že tuto firmu vede takový idiot? „

Až se budete příště rozčilovat, zkuste mít na paměti, že ten debil šéf či idiot soused je přinejmenším stejně chytrý jako vy, dokonce možná ještě inteligentnější. Zkrátka není debil jako debil. :)

A tímto se přímo dostáváme k emoční inteligenci, zkratka EQ. Mít průměrné, či nadprůměrné IQ je jistě skvělý výsledek, ale mít znalosti o EQ a být emočně inteligentní... Hmmm, to Vás pak nějaký debil jen tak lehce nerozhodí. Přeci emocemi žijeme, idioti nejsme, takže s naši průměrnou inteligencí jsme schopni logicky a hravě dojít k závěru, že být emočně inteligentní je pro spokojený život velmi důležité. Navíc je to věc, která se dá tréningem naučit. Zbytečné rozčilování je také jenom pouhá dovednost. Cítit lítost a vinu jste se opět jenom naučili, může třikrát hádat jak a od koho. Nevědomě, opakováním a od svých rodičů. Je to jenom nenápadné opakování. Opakování je opravdu matkou moudrosti. Logické ne ?

Jeden příklad
„Buď hodná holčička a udělej to, o co tě maminka prosí. Jinak bude moc, moc smutná. Bude plakat. A přeci nechceš, aby maminka byla smutná. Nechceš přeci, aby se maminka na tebe zlobila, nechceš, aby kvůli tobě plakala, nebo snad jo?“ No jasně, že ne! Ta malá holčička svou maminku miluje, takže si například ve své hlavičce řekne, že bude hodná a udělá, co maminka po ní chce. Vytvoří si negativní program. Negativní program znamená myšlenka např. „musím být hodná“ plus nepříjemný pocit s tím spojený, např. viny.

Pak v dospělosti nás nějaká chudinka kolegyně v práci požádá o pomoc, má toho chudák moc, vůbec nestíhá, hroutí se a opravdu byste ji zachránila, kdyby jste jí pomohla. V tu chvíli Vám naskočí starý známý automatický podvědomý program “musím být hodná“, i když se Vám nechce jí pomáhat, nejste schopná říct ne. Pocit viny Vám to jednoduše nedovolí. Strašná představa, že by mě maminka neměla ráda, to ne to já budu raději hodná. Co teprve představa, že bych odmítla pomoct kolegyni. To by se na mě nejspíš zlobila a neměla by mě už ráda. Hrozný pocit viny, za to kým jste. Pak se na sebe zlobíte, že jste se opět nechala zneužít. Prostě jsou to podvědomé reakce. Jak inteligentní a logické, že?

V podstatě se v dětství nevědomky naučíme přebírat zodpovědnost za pocity jiných lidí, což opravdu není emočně inteligentní, ale musíte uznat, že je to chytré řešení, jak dosáhnout myšlenkovou cestou svého cíle. Opravdu inteligentním řešením je i manipulace. Jednoduše použijete svoje IQ k tomu, abyste dosáhli toho, co chcete, chytré na tom je to, že tomuto jednání zároveň naučíte i dítě.

My lidé jsme opravdu velmi inteligentní tvorové, ovšem sami dobře víte, jak se převážně cítíte v průběhu dne. Jak subjektivně, na základě pocitů, hodnotíte svůj život. Je šťastný, či nikoli?

V průběhu tisíciletí jsme si již tolikrát dokázali, jak je lidstvo inteligentní. Tolik válek jsme si zkusili. ( Však je všechny zabiji a jejich majetek bude můj. Chytré řešení ne? ) Ano, logiku to má, my lidé jsme opravdu chytří, už o tom dávno není pochyb. Ale co na to říkají naše emoce? Prožíváme podvědomý strach, lítost, nenávist či vinu?

Myslím, že je na čase začít naši inteligenci využívat k tomu, abychom se cítili všichni dobře. Pojďme se zajímat o své pocity, protože za to, jak se cítíme, si zodpovídáme každý sám. Stejně tak Vy nejste vůbec zodpovědný za pocity někoho jiného.

Opravdu není důvod k tomu, aby člověk nebyl šťastný. Je to naše přirozené právo. Můžete se cítit skvěle, může se Vám dařit nebo můžete mít smůlu a být nešťastný. Rozhodnutí je jenom na Vás. Za to, jak se cítíte nesete odpovědnost pouze a jenom Vy.

Existuje řada metod pomocí, kterých lze negativní programy z podvědomí odstranit. Například metoda RUŠ, NLP technika, Emoční rovnice, rodinné konstelace, kineziologie a mnohé další.

Proto hurá do hlubin svých pocitů a jejich studia :)

SEBEVĚDOMÍ

Nízké sebevědomí je civilizační nemoc globálního rozsahu. Proto je nezbytně nutné být si vědomý svého sebevědomí. Když si uvědomíme, že to naše je nízké, je to to nejlepší, co jsme kdy pro sebe mohli udělat. Právě v této chvíli to konečně můžeme změnit. Totiž změnit můžeme jenom to, čeho jsme si vědomi. Nízké sebevědomí neznamená nic jiného, než to, že o sobě samých pramálo víme.


Jak poznáme, že máme nízké sebevědomí

  • máme strach

  • bojíme se autorit

  • myslíme si, že někteří lidé jsou lepší než my a naopak, o některých si myslíme, že jsou horší

  • dovolíme jiným, aby o nás rozhodovali

  • nerozumíme svým pocitům

  • obviňujeme jiné za to, jak se cítíme

  • trpíme pocitem nedostatku

  • stěžujeme si

Představme si svět jako firmu, kde malá skupinka šéfuje velké skupině zaměstnanců. Šéf určuje, kdy si můžou zaměstnanci vzít volno. Celkem mohou vyčerpat čtyři týdny volna za rok. Zaměstnanci dovolí šéfovi, aby jim určoval kdy a kolik volna mohou mít. Člověk s nízkým sebevědomím dovolí jinému, aby mu určil, kdy a kolik dovolené může čerpat. Takže tento zaměstnanec dostane týden dovolené, má to podepsané od šéfa. Tento zaměstnanec má teď týden všechno dovolené. Týden může cokoli. Pak se zase vrátí do práce. Tento zaměstnanec má nízké sebevědomí, protože on neví, že dovolené má všechno a pořád. On si myslí, že jenom na týden, opravdu žije v domnění, že žít svobodně podle svých představ může jenom čtyři týdny v roce.

Člověk s vysokým sebevědomím zná svou hodnotu. Uvědomuje si a chápe, že může dělat, co ho baví, tím pádem má úspěch, je šťastný a hlavně tím pomáhá ostatním. Když děláte, co milujete, tak je to odměna nejen pro vás, ale i pro celou firmu.

JAK SE NAVZÁJEM  AKCEPTOVAT? ŘÍKEJME, CO CÍTÍME 

Jeden mladý vědec se nudil. Stál u okna v bílém plášti a hrál si se šňůrkou od žaluzií. V místnosti nebyl sám. Byli tam ještě dva postarší pánové. Oba si četli noviny. „Víte co kolegové? Pojďme udělat nějaký pokus. Máme na to granty z EU, tak proč ne.“ „No jo mladej je aktivní.“ pobaveně řekl vousatý stařík. „Tak něco vymysli hochu.“ dodal ten druhý. „Hmmm. Jasně, že něco vymyslím a taky už vím co. Uděláme takový malý experiment, pánové. Pozveme dva lidi, kteří se vůbec neznají. Zavřeme je do jedné místnosti a řekneme jim pouze jedno slovo. Jejich úkolem bude povídat si na toto téma."

Tak se i stalo. V pondělí ráno přišli dva dobrovolníci. Klára a Petr. Nikdy předtím se neviděli. Představili se a podali si ruce, pak vešli oba do malé místnosti, kde byl stůl a dvě židle. K dispozici měli vodu a tři hodiny času. Mladý vědec jim vysvětlil pravidla hry. Zapnul stopky, řekl slovo pes a odešel. Klára hned vyhrkla: „Já mám doma psa. Čokoládového labradora. Je mu pět let. Jmenuje se Bradly a je to náš mazlíček. Já miluji pejsky. Hlavně štěňátka, jsou tak miloučká a slaďounká. Čumáčči malí, hned bych se s nima pomazlila.“

„No musím Ti říct, že já psy moc nemusím. Když jsem byl malý, tak babička měla čokla a kousl mě. Od té doby se jich dost bojím.“

„No to mě mrzí, ale nejsou všichni zlí, hlavně nevíš, proč tě kousl. Musels ho nějak vyprovokovat podle mě, nebo jsi mu něco udělal nechtíc, byls malé dítě, ty neumí dávat pozor.“

„No to pochybuji, co bych mu asi tak dělal. Prostě mě ten blbý pes kousl naschvál.“

Vzhledem k tomu, že každý z nich měl jiný názor a byli oba zavřeni v jedné místnosti, tak se tři hodiny hádali. Vědec jim poděkoval a oba odešli naštvaní domů. Klára si o Petrovi myslela, že je to debil a on si o ní myslel, že je to pěkná kráva.

Mladý vědec je, asi po týdnu, pozval ještě na jedno sezení. Nebyli nadšeni, už se potkat nepotřebovali, ale experiment bylo nutné dokončit. Přišli znovu, vlažně se pozdravili a vešli do známé místnosti. Tentokrát bylo zadání trošku jiné. Tři hodiny měli mluvit každý pouze o sobě. Mohli říkat jenom to, co cítí. Slovo zůstalo stejné: pes. Klára opět aktivně začala: „Láska největší, cítím radost, štěstí, toužím se mazlit.“

„Hmmm, bojím se. Mám strach, že mi ublíží. Cítím se sám. Cítím bolest.“

Moc toho tentokrát nenamluvili, ale hodně se dívali jeden druhému do očí a usmívali se na sebe. Klára si všimla, jak je Petr hezky ostříhaný a že má opravdu krásný úsměv. Petr si všiml, jak se Kláře nádherně lesknou vlasy. V obou rostla touha být si blíž. Z obou stran rostl zájem o bližší poznání té překrásné a zajímavé lidské bytosti, které seděla přímo naproti. 

Mladý vědec pak napsal zprávu o experimentu:
V prvním pokusu si dva lidé povídali na téma pes. Jeden psy miluje, druhý nesnáší. Toto slovo jednomu evokovalo příjemný pocit a druhému ne. Každý z nich měl jinou zkušenost. V podstatě celou dobu mluvili oba o svých pocitech, které dávali najevo prostřednictvím hodnocení charakteru psa na základě své osobní zkušenosti. Zkušenost měli každý s jiným psem. Vyjádření obou dotyčných psů, k hodnocení jejich charakteru, bohužel nemáme k dispozici. Tímto se dostali do konfliktu a nepochopení, protože jejich názor na povahu psů se lišil. Na základě odlišných zkušeností nebyli schopni určit, kdo z nich má pravdu. Pohádali se, oba odešli značně rozrušeni a s nepochopením názoru toho druhého. Už nešlo ani tak o psa, jestli je dobrý nebo špatný. Na základě rozdílného názoru Klára vyhodnotila Petra jako špatného člověka, protože nechápala jeho postoj a Petr vyhodnotil Kláru jako špatného člověka, protože nechápal její postoj.

Ve druhém případě mluvili pouze o sobě a o svých pocitech. Předmět asociace pocitů šel stranou. Klára měla příjemný pocit, Petr nepříjemný. Nedošlo k hádce, pes jakoby tam ani nebyl, nebyl vůbec hodnocen. Nikdo ho nevyhodnotil, jako dobrého nebo zlého. Nedošlo ke konfliktu ani k hádce. Dozvěděli se, že právě teď Petr prožívá emoci strachu, která se projevila na fyzické úrovni. Strach cítil v oblasti břicha, konkrétně měl pocit staženého žaludku. Klára prožívala emoci lásky. Měla příjemné pocity, které lokalizovala na svém těle v oblasti srdce. V místnosti seděli dva lidé, kteří ve stejné chvíli prožívali rozdílné emoce. Nic jiného se v reálném čase nedělo. Po vyjádření svých emocí zavládlo ticho, vzrostla zvědavost a zájem o druhou osobu.  S blížícím se koncem  pokusu oba prožívali příjemné pocity ze zájmu o jejich osobu. Povedlo se jim být plně přítomni a vnímat jeden druhého. Povedlo se jim přijímat jeden druhého, takového jaký je. To je závěr experimentu.

Konflikty jsou jenom další smyšlenou společenskou hrou. Kdyby lidé mluvili o sobě, o svém vlastním prožívání a o tom, co cítí, tak by ke konfliktům vůbec nedocházelo. Prostě by neexistovaly. Nebylo by dobro ani zlo. Pouze lidé a jejich pocity. Pleteme si zkušenosti s emocemi. Něco s někým zažijeme a cítíme u toho nějaký pocti. Na základě příjemného nebo nepříjemného pocitu vyhodnotíme tu osobu nebo událost jako dobrou či špatnou. Snažíme se vyjadřovat slovy, ale vyjadřovat se emocemi je mnohem srozumitelnější řeč pro všechny. Každá zkušenost, zážitek, událost, člověk v našem životě je neutrální. To, co je skutečně dobré nebo špatné je naše prožitá emoce v dané situaci s daným člověkem. Nic víc. Svět je jen o nás samotných. O tom, co cítíme uvnitř. Co by mělo být středem naší pozornosti a středem našich společných zájmů, je snaha zjistit, jak se zbavit negativních emocí, abychom všichni mohli prožívat pouze ty hezké a pomáhat si v tom.


NADŠENÍ JAKO KOŘENÍ ŽIVOTA

Dnes tento článek píšu pro všechny dospělé. Pro všechny učitele, rodiče, vychovatele, ředitele a zkrátka pro všechny, kteří si myslí, že mají pravdu. Že jejich slovo je zákon a že děti by měly poslouchat. Ano to by měly, ale samy sebe. Svůj vnitřní hlas. Ony to umí. My bychom je pouze měli s láskou podporovat. No realita je taková, že od dětí se sami máme co učit. Prosím využijme to a učme se od nich. Pozorujme je. Jak jen to dělají? Smějí se, radují se, vymýšlí si. Ano. To je ono. Děti vědí, že to o čem s nadšením mluví je skutečné. Ony tomu totiž věří a proto to i skutečné být může. Nerozumíte jim? Jak byste mohli, když pro vás je skutečností omezující svět negativních přesvědčení, které považujete za pravdu. Mluvte s dětmi a naslouchejte jim, jsou to výborní učitelé. Váží si nás a důvěřují nám . Proto neváhejme a naslouchejme někdy i my našim dětem, důvěřujme jim a přistupujme k nim se stejnou úctou jak ony k nám. Jsme naprosto rovnocenné bytosti. Být dospělý neznamená mít moc nad dítětem. Být dospělý znamená vyrůst, ale zůstat dítětem. Nemít jenom velké tělo, ale také velké sny. Ne jenom životem rychle proplout jakoby byl za trest, ale také naplno prožívat dětskou radost. Být dospělý neznamená konec dětství, ba naopak. Dospělost znamená udržet si dětské nadšení ze života.

NĚCO K ZAMYŠLENÍ – RODIČOVSKÉ FRÁZE
Rodiče toho namluví... A co to malé šťastné dítě? Co se má naučit? Opakovat, co vidí a slyší? Nebo o sobě pochybovat? Co nás ti naši milovaní rodiče chtěli naučit? Být dobrými lidmi? Mít se dobře? A jsme dobří lidé? Máme se dobře? Proč nás jednoduše nechtěli naučit, jak být šťastnými lidmi... Ahaaa to nás vlastně asi nemohli učit. Sami to moc neuměli a my se šťastnými už narodili. Tak co nás mohli naučit? Jak být nešťastný? Jo to by šlo. To dítě neumí. Je potřeba ho to naučit. 

Znáte ty fráze od svých rodičů: „Co si to dovoluješ?! To si ke mně dovolovat nebudeš! To si nedovoluj! To už je přes čáru! Tak toto si dovolovat nebudeš! To jsi přehnala! To sis dovolila moc! K mámě si tohle dovolovat nebudeš! Nedovoluj si ke mně! Ještě jednou si tohle dovolíš, tak uvidíš!"

Vzpomeňte si prosím, co bylo to, co jste si nemohli dovolit? Já si vzpomněla. Já si nemohla dovolit vyjádřit svůj názor...

JDEŠ VLASTNÍ CESTOU NEBO NÁSLEDUJEŠ CIZÍ STOPY ?

Za naše rozhodnutí si zodpovídáme sami. Nikdo nikdy nemůže za nás nic rozhodnout bez našeho souhlasu. Jestli lidem řekneme ano na věci, o kterých nám srdce říká ne je to naše volba. My jsme to dovolili. My se rozhodli trpět. Snad jen z nevědomosti, protože nás nikdo nenaučil, že dělat rozhodnutí podle potřeb srdce je naprosto v pořádku. Mohli nás naučit, že je dobré mít děti, vdát se, mít jistou práci. Ano je to dobré, ale není to obecná pravda. Dobré to je pro toho, kdo cítí radost a nadšení při představě těchto hodnot. Také je úplně v pořádku cítit radost při představě svobodného života bez závazků, plného dobrodružství, vůní dálek a zážitků. Vše jsou to jenom možnosti a na nás je pouze vybrat si z bohatého sortimentu, který nám život nabízí. Naším jediným úkolem, je vybrat si z tohoto katalogu pouze to, co se nám líbí. Máme na to úplné právo. Je naprosto v pořádku vybrat si cokoli. Těžší je pochopit fakt, že si opravdu můžeme vybrat, co se nám líbí. Může to být trošku šok, po těch letech života v přesvědčení, že je „dobré“ dělat to a ono, že by se mělo to a ono, že je čas na to a ono, zjistit, že je v pořádku vybrat si cestu, po které se nám kráčí dobře. Nikdo nám nikdy neřekl, že můžeme dělat cokoli, po čem touží naše srdce. Nenaučili nás dovolit si být šťastný. Naučili nás nedovolit si být šťastný. Ze štěstí se tak trošku stalo společenské tabu. Když jsme se v životě ocitli na křižovatce možností, začali jsme být zmateni. Nevěděli jsme kterou cestou se vydat. Jak je to možné? No jednoduše, protože nás učili, že život je těžký a nikdo to nemá jednoduché, takže i přes křik našeho srdce, jsme zavřeli oči, zatnuli zuby a vykročili na cestu, kterou nám vybral někdo jiný. A pak nechápeme, co se to děje, jsme zmateni, bojujeme sami se sebou. Naše srdce přesně ví, co chce a začíná se ozývat čím dál tím častěji. Jeho hlas zesiluje, až jednoho dne přijdeme na to, že už ho nelze ignorovat. Dojdou nám síly na jeho umlčení. Začíná nám pomalu docházet, kdo doopravdy jsme. Začínáme si uvědomovat, že si můžeme svobodně vybírat, kterou cestou se vydáme. Když pochopíme, že jsme tu jenom proto, abychom byli šťastni a naplno si užívali života, tak se pomaličku začneme vydávat na vzrušující cestu. Pomalu si dovolíme, s větší a větší odvahou, jít za hlasem svého srdce, až mu začneme naprosto důvěřovat a tímto si úplně dovolíme svůj život milovat. Cest je nekonečně mnoho a všechny jsou správné. Neznamená to ale, že musíme všichni kráčet po stejné cestě. Vyberte si tu Vaši správnou cestu a dovolte vašim milovaným jít zas po té jejich správné cestě. I kdyby se vaše cesty měly rozdělit a vy se rozloučit, nesmutněte. Buďte té osobě vděční. Vždyť jste spolu ušli kus cesty, spolu jste se dostali až na rozcestí. Teď nastal čas dovolit si vykročit vlastní vysněnou cestou. Pamatujte, že po této cestě kráčí spousta jiných lidí, kteří jdou vašim směrem.



PÁR POSTŘEHŮ ODJINUD

Jste na lodi jménem Intuice, tak pusťte kormidlo. Nesnažte se udávat směr. V klidu si sedněte na palubu, dýchejte svěží vzduch, užívejte si příjemné hřejivé sluníčko a chladivý vánek. Poslouchejte vlny a zpěv ptáků. Vaše loď Vás sama bezpečně přiveze do cíle. Stačí, když jí budete důvěřovat. Nechte to na ní ona ví nejlíp kudy.

Uvažujete-li moc nahlas, nikdo Vás neuslyší.

Dejte své osobnosti tak vysokou cenu, že Vám lidé budou muset platit uznáním.

Jediné, z čeho máte doopravdy strach, je vaše vlastní síla.

Poznej sám sebe, nauč se o sobě co nejvíc, zjisti s kým máš tu čest, ať to pak můžeš hrdě ukázat světu.

Humor je kořením života a já mám pikantní jídla ráda.

Stojí za to zjistit kým jsi, protože pak můžeš dělat co tě baví, zatímco ostatní budou pracovat.

Když Vás život dožene na okraj propasti, skočte, padejte volným pádem do neznáma. V průběhu letu totiž zjistíte, že Vám narostla křídla.

Těšíte se na dovolenou? Je to vaše zasloužená odměna? Když si myslíte, že potřebujete být odměněni, tak si jistě také myslíte, že potřebujete být potrestáni. Uvažujte. Když sebe milujete, tak nemáte potřebu se trestat a celý váš život je jednou velkou odměnou aneb dovolenou.

Lidé jsou limitováni pouze vlastním přesvědčením o tom, co je možné a co ne. Myslím si, že to co nám přináší radost a nadšení je směr, kterým máme jít. Jestli v naší cestě stojí nějaká omezující přesvědčení, je dobré si uvědomit, že ty limity jsou naše a jenom my je můžeme z cesty odstranit.

Rozdíl mezi nudným dnem a splněným snem spočívá ve tvé realizaci.


UKAŽ SVĚTU SVOJE SUPERSCHOPNOSTI

Všelijakých supermanů, spidermanů, transformerů a pokémonů je na světě více než dost. Už jako malé děti jsme je obdivovaly. A někteří je doteď mají za hrdiny, za odvážlivce, co zachrání svět. No jo, na supermanovi je co obdivovat, nepopírám. Umí létat, to je paráda... Ale počkat! Neumíme to náhodou taky? Vzpomínám si na sebe a sestru když jsme byly malé děti. Lítaly jsme po pokoji, smály se, pištěly a máchaly rukama. My to uměly, opravdu jsme létaly. Dospělí nás viděli jak běžíme se šňůrkou kolem ruky, na které se vznášel balonek. „Neběhejte, spadnete.“ Omyl, my létaly. Pro nás bylo možné všechno, my ty super schopnosti se ségrou měly, jenom se nějak často začal z hlubin oceánu vynořovat velký vládce moří Poseidon, samozřejmě v podobě naši mámy, který řval a řval a řval: ,,nelítejte, neběhejte, neskákejte, zbláznily jste se?!“ Mimochodem slovo blázen je z latinského follis což znamená „pytel větru“. A my postupně rostly a rostly a pomalu, ale jistě ztrácely naše superschopnosti, až jsme se jednoho dne z dětí proměnily v dospělé ženy a lítat jsme přestaly úplně. Už jsme jenom tak pomalu chodily, s pohledem upřeným do země místo ke hvězdám a v domnění, že být dospělý znamená chodit do nudné práce, vydělávat málo peněz a bát se co bude dál. Přežívat ze dne na den znamenalo rovnalo se dospělosti. Jenomže přišel den, kdy jsem si řekla dost! Já nechci, toto se mi nelíbí, toto nemůže být pravda. Začala jsem se ptát, hodně ptát. Pokládala jsem otázky sama sobě, snad i Bohu. Ptala jsem se proč, jak to, co to všechno znamená, jak to tu funguje, já to nechápu, chci vysvětlení, chci tomu porozumět, proč tady jsem, proč dělám co dělám, proč cítím co cítím...Ptala jsem se a ptala až mi život začal dávat postupně odpovědi, kterým jsem byla schopna porozumět. A postupně jsem rozuměla více a více, až mi začal život dávat smysl. Jako dospělá, sice zbavena svých vlastních superschopností, jsem objevila nové hrdiny. Byli to všelijací Buddhové, Ježíšové, coachové z mého pohledu kouzelníci a mágové, kteří mi dali opět naději. Říkali věci, že všechno je možné, že vlastními myšlenkami můžeme tvořit svoji realitu přesně podle toho jak chceme. A to jsou úžasné objevy, protože najednou jsem opět dostávala křídla. Najednou ty fantastické příběhy z dětských hlaviček, nejsou hlouposti, jak nám s oblibou o nich dospělí zvykli říkat. Je to realita která je možná, když si jí vybereme. Když řekneme nudnému světu plnému omezování naši kreativity jasné ne a děkuji. Já si vybírám život v říši fantazie, ve světě tvůrčí síly a na Zemi, kde se dějí zázraky. Kde je vše možné, kde je dovoleno plnit si svá přání s nadšením, lehkostí a radostí. Proto teď už vím, že superhrdinové dneška jsme my všichni a můžeme své zapomenuté schopnosti znovu najít a začít je používat. 

ZÁBAVNÉ HRY ZE ŽIVOTA LIDÍ

Donedávna jsem si myslela, že mi hodně lidí v mém životě ublížilo. Nemyslím fyzicky. Nějakých pár facek a plácnutí přes prdel z dětství nepočítám. Myslím emočně. Přiznejme si, kdo z nás má ideální rodiče. Takové, že když si je představíme, rozplýváme se blahem na jejich božskou podstatou. Takové já neměla, takže bylo pro mě značně vysvobozující vyletět z hnízda. Své rodiče miluji, ale... Jsou tam podmínky. Ano. Tak to známe všichni. Naučili nás milovat s podmínkou. Sami jinak neuměli, takže nic jiné nám ani předat nemohli. To dává logiku. Odešla jsem z domu. Plná ideálů, že konečně můj svět bude svobodný, podle mých představ a bez omezení, ale...
Ano. Netrvalo dlouho a do mého partnerského vztahu se nenápadně začalo začleňovat slovíčko – ale. „Já tě mám ráda, ale...Ale to není fér, ale já nechci...Ale ty mi nerozumíš. Tak dobře, ale...“ Z vysněné představy o ideálním a harmonickém partnerském vztahu, přesně o takovém, který naši neměli a který vlastně ani já neměla s nimi, se stal úplně stejně podmíněny a výhrůžkami zpestřený nevyvážený vztah, kde se srdce zavírala a ale se stávalo klíčem od brány pekelné.
Bože můj?! Co se to stalo? Proč to nepochopení, proč ta křivda a ublížení? Člověk tápe v tom zmatku, chvěje se zraněný, paralyzovaný bolestí a není schopen žít. Pak to třeba přejde, třeba člověk změní partnera, třeba prostředí, třeba uteče, třeba se uzavře před okolím. Myslí si, že ochrání své srdce. Ale ochrání?

Stejně jako láska, tak i bolest srdce otevírá.

Jsou to emoce, o kterých víme tak málo. Když je vytěsníme a neprožijeme naplno, tak se usadí hluboko v těle, protože NEmůžou ven, energie NEproudí, NEdáváme je najevo. Všichni víme, jsme tak naučeni, NEprojevovat nesouhlas, že se nám něco nelíbí, NEvzekat se, nebrečet. Každý z nás ví, kde v těle mu sídlí smutek, strach, křivda, odmítnutí, vztek. Každý to cítí. Naše tělo to všechno hromadí a proto, že nás miluje BEZ ALE, tak jednoho pěkného dne nám to řekne: „Víš co, tak takto tedy ne. Já tě v tom nenechám. Tu máš NEMOC, podívej, uvědom si už konečně, že je potřeba začít dělat věci jinak. Jestli nepochopíš, nevadí, dám ti znamení v podobě velké NEMOCI, která tě snad už přijme zastavit sebedestruktivní chování, abys pochopila, že jediný, kdo o tobě rozhoduje jsi ty.“

Emoce jsou emoce. Tečka s vykřičníkem!

Nemá smysl je dělit na dobré a špatné. Ptáte se proč? Tak schválně. „Vyjmenuj mi dobré emoce.“ „Láska, štěstí, klid.“ „A teď ty špatné.“ „Vztek, smutek, žal, lítost, strach.“ „Výborně, ty jsi ale šikovná.“ „Takže ty špatné nene, to nechceme, pěkně je schováme, aby je na nás náhodou nikdo neviděl, protože přeci, když se někdo vzteká, tak to vůbec není hezké, a když se bojíš, tak jsi tedy pěkný srab. A přestaň se už litovat, jsi slaboch.

Stalo se vám někdy, že nedokážete druhému říct do očí miluji tě, vážím si tě, mám tě rád, jsem šťastná, protože...
Jste schopni při návštěvě svých rodičů obětí a upřímného vyznání lásky slovy miluji vás? Jak to, že držíme v sobě i dobré emoce a raději je nevyjadřujeme? Jak to? Snad proto, že ze své přirozenosti opravdu neznáme dobro a zlo. Vykoukli jsme na svět s vědomím, kdo jsme, s láskou bez podmínek, s nadšením z přítomného okamžiku. Neznali jsme nic jiného než naplno prožité TADY A TEĎ. Bez předsudků, bez kritiky, bez soudů, bez domněnek. Připraveni k tvorbě a realizaci své božské podstaty. Toto jsme my. S tímto vědomím jsme přišli na svět. Potkali jsme naše rodiče, kteří nám začali předávat zkušenosti.

Když začnete čistou bytost, která si je sama sebe vědomá (myslím tím dítě) učit co je dobré a co špatné, jak by se mělo projevovat a jak ne, stane se to, že vás nepochopí. Ono má totiž úplně jiné informace. No nějak si to vysvětlit musí. Co třeba takto: „Jsem asi nějaká divná, když cítím, co cítím.“ Začnete o sobě pochybovat. Začnete se zpochybňovat. Vítejte u zrodu svého nízkého sebevědomí a sebehodnoty. No a pak se dějí různé věci, které vám umožňují svou božskou podstatu opět najít...

...Klára stála na schodech, musela se přidržovat zábradlí, protože ztrácela rovnováhu. Slzy jí tekly potokem a klepala se vzteky. Zuřivost naplno ovládala její tělo. Na zemi leželo jeho oblečení a on si ho sbíral. „Jsi hajzl. Jsi obyčejný hajzl a já tě tak nenávidím. Nenávidím tě, slyšíš, nenávidím. Zničil si mi život a věř tomu, že se ti to jednou vrátí. Já chci abys neexistoval, chci abys zemřel. Nic jiného si totiž nezasloužíš. Zlomil si mi srdce. V životě mi nikdo tak moc neublížil.“ Posbíral všechny věci a bez jediného slova zavřel dveře od společného domu a za deseti lety společného života. Klára nepříčetně křičela a začala mlátit vysavačem o zem, protože ten jediný jí stál v cestě, tak si to pěkně odskákal.

Zamiloval se do jiné. Ne ten vysavač. Manžel. Klára byla odmítnuta někým, koho milovala. Ne vysavačem. Manželem. Myslela si, že jí ublížil. Ne vysavač. Manžel. Obvinila ho ze svých špatných emocí. Ne vysavače. Manžela. Domnívala se, že za její prožívaní může někdo jiný. Že za to, co se v ní děje, může on. Ne vysavač, ale manžel.  Ale opravdu jí ublížil? Je možné, aby nám někdo jiný ublížil? Je možné aby nám ublížil vysavač nebo manžel? Já říkám NE. Nikdo nám nikdy nemůže ublížit. Možná vám to přijde absurdní, nebo se mnou nesouhlasíte. (Naprosto vás chápu a jsem v tom s vámi, máte moji podporu.)

Ovšem, co kdyby nám rodiče dovolili vyjadřovat emoce? Co by se stalo, kdyby nás učili, že vyjadřovat sama sebe je přirozené a žádoucí? Co kdybychom byli zvyklí místo nadávek a obviňováni, říkat co cítíme. Co kdyby bylo prostě normální mluvit o svých vlastních pocitech?

Co kdyby pak i rozchod Kláry a jejího manžela vypadal úplně jinak:

Klára s manželem seděli na schodech společného domu, kde strávili nádherných deset let života. Oba brečeli. Manžel Kláry se zamiloval do jiné ženy a rozhodl se odejít. Drželi se za ruce a brečeli. „Je mi to moc líto, cítím bolest, cítím smutek, tak strašně mě to bolí. Miluji Tě. Miluji Tě a cítím bolest. Miluji Tě a cítím žal. Miluji Tě a cítím smutek. Miluji Tě a zlobím se, že odcházíš. Strašně se na sebe zlobím, že tě nechávám jít. Cítím vinu za to, co se stalo. Pochybuji o sobě, nejsem si sebou jistá. Jsem zmatená a nerozumím tomu. Jsi úžasný člověk. Vážím si Tě. Jsem vděčná za to, že jsme spolu žili. Mám strach být bez tebe. Jsem zvyklá žít s tebou. Miluji Tě a hrozně se bojím. Bojím se samoty, cítím hroznou nejistotu. Nevím, co bude dál a mám obrovský strach.“

Její manžel místo mlčení řekl: „Miluji Tě. Jsi nádherná žena. Jsi absolutně dokonalá a já Tě tolik miluji. Cítím lítost. Cítím vinu, za to co se stalo. Mám strach z toho, co bude. Bojím se odejít. Miluji Tě. Bolí to. Nejsem si sebou jistý. Mám strach z toho, co bude.“

Manžel odešel. Bylo to jeho rozhodnutí. Bylo snad správné, nebo bylo špatné? Můžeme hodnotit jeho rozhodnutí, můžeme hodnotit i svoje rozhodnutí, klidně se vlastním rozhodnutím můžeme vyhnout v domnění, že by snad bylo špatné a přenechat ho někomu jinému, aspoň je pak snadnější najít viníka, který může za naše pocity.

Stejně jako emoce, tak i rozhodnutí nejsou správná a nesprávná.

Jsou jenom rozhodnutí. Tečka s vykřičníkem!

Podstatné je, že jsou naše.

Klára s odstupem času pochopila. Ležela na pláži. Opalovala se a popíjela ledový drink. Usmívala se nad důvtipem života. Musela uznat, jak brilantně jí vyznal svou nekonečnou lásku. Poslal jí do cesty manžela, který jí opustil. Ovšem teď už neměla pocit, že by jí snad někdo ublížil. Cítila vděčnost. Byla vděčná za to co se stalo. Díky tomu v sobě poznala odvahu, zjistila, že má sílu, díky tomu začala být tím, kým doopravdy někde hluboko uvnitř srdce vždy byla. Pozvedla skleničku na počest života, napila se a poprvé ve svém životě pocítila k sobě lásku.

Čím více si myslíme, jak dobře známe ostatní, tím více zjišťujeme, jak strašně málo víme sami o sebe.

KRÁLOVSKÝ PÁR

Když jsou ženy ještě malými holčičkami ani je nenapadne, že by potřebovaly nějakého parťáka pro život. Vystačí si s panenkami a hračkami. Zabaví se samé, mají tvůrčí sílu, která jim bohatě postačuje. Svůj každodenní život umí vyplnit zábavnou hrou. Jak rostou, tak koukají na pohádky a v pohádkách je často princ, který zachrání princeznu. Holčičky koukají na hodně různých pohádek, ale tento akt záchrany je poněkud běžným opakujícím se jevem ve všech pohádkách. Holčičkám se říká, jak jsou krásné, takové malé princezny. Ale co znamená pro holčičky být princeznami? Kdo je princezna? No taková hezounká, bezbranná, bezmocná holka, která čeká, až ji zachrání její princ na bílém koni. No a najednou je princezně třicet a zjistí, že má prince, který je na ni hodný, který se o ní stará a zachraňuje ji. Ale nějak se necítí být úplně šťastná. Jak je to možné? Přeci v té pohádce byli všichni šťastni. Princezně začíná docházet, že to, co vždy chtěla, asi nebude ten princ z pohádky. Začíná si uvědomovat, že ji nemůže udělat šťastnou, a už vůbec není schopen zachránit ji. Jako před čím? Před její vlastní mocí?

Princezna se vydává na cestu ke královské koruně. Už nečeká na prince, který se tváří hrdinně, ale stejně má strach. Jen nedat najevo slabost, kluci přeci nebrečí. Úkolem prince je najít nějakou princezničku v nesnázích, vzít si ji za ženu, tím ji jakože osvobodit, a zavřít si ji do paláce. To přeci princezny chtějí. Nebo ne? Princezna je zachráněna a princ je hrdina. Nebo ne? Princezna začíná hledat sama sebe a stává se z ní pomalu královna. Zároveň tím zachraňuje i prince, který to samozřejmě nepotřebuje, protože on už vítěz je a hlavně je hrdina a ne žádný zbabělec, aby přijal pomoc od slabé ženy. On je přeci odvážný a vše zvládne sám. Na své cestě za královskou korunou, bude bojovat sám se sebou, bude se rvát a ničit všechny, kteří by mu mohli stát v cestě do té doby, než v zápalu boje nevědomky probodne svou princeznu. Prostě se tam holka pořád kolem něho motala, ale on ji moc nevnímal, nenaslouchal, nepochopil, že když říkala, že chce stát po jeho boku, že to myslí vážně. Tak si jí nevšiml, no. Princ porazil sám sebe, stal se králem, ale šťastný stejně nebyl. Proto prosím všechny princezny, aby se staly královnami. Když budeme královny, tak můžeme princům ukázat láskyplnou cestu za královskou korunou, na které nemusí padnout jediná oběť. Jenom princezna, která našla sebejistotu, která si dovolila používat vlastní sílu svého tvůrčího potenciálu, může být královnou. Stojí za to být královna. Může se vám pak lehce stát, že plná nadšení vysednete na svého bílého koně, cváláte bezcílně krajinou a najednou potkáte jezdce. Je to král, stejně silný a sebevědomý jako vy. Teď můžete cválat spolu. Oba stejně mocní, oba stejným směrem. Královny nejsou slabší než jejich králové, královny jenom vědí, že jsou stejně silné jako králové. Králové zase vědí, že jsou stejně silní, jako jejich královny. Dovol si potkat muže, ve kterém spatříš svůj odraz. Jediné, co potřebuješ, je být královnou.

OPAKOVANÁ LEŽ SE STÁVÁ PRAVDOU

Ano, znáte to. Máte v hlavě různá tvrzení, o kterých si myslíte, že jsou pravdivá. Naučili jste se, si o sobě myslet, kdo jste, jací jste, co zvládnete a na co absolutně nemáte. Přesně podle toho, jak vám to nastavili drazí rodičové. Předali vám svoje omezené zkušenosti a vy jste se s tím jednoduše ztotožnili. Dali vám ochutnat pocity strachu, zloby, hněvu, lítosti, viny, nenávisti. Naučili vás, jaké to je cítit se nepochopeni, bez práv, bez možnosti volby, bez respektu. Naučili vás jasně rozlišovat, kdo je tady pánem, kdo o kom rozhoduje. Ano, ukázali vám i svět, kde je možné se smát, mít rád, těšit se, bavit se, odpočívat, být milovaný, zkoušet a poznávat. Ale všeho s mírou. Rychle jste pochopili, že bavit se a cítit radost není úplně zvykem. Je to spíš za odměnu. Tento svět je tak trochu zakázaný. Víte, že existuje, ale rodiče ho moc nenavštěvují. Je vám sice přirozený, ale svým rodičům důvěřujete tak silně, že raději zůstanete ve světě zákazů a příkazů, trestů, omezení a nepochopení jen proto, že tam můžete být s nimi. Touha milovat lidi, kteří vám dali život je silnější. Jako malé dítě vás ani nenapadne soudit vaše rodiče za to jací jsou. Spíš se naučíte soudit sami sebe, za to jací nejste. Oni jsou ve vašich očích dokonalí a jediné s čím bojujete, je že vy prostě tací nejste. Jste jenom šťastné otevřené bytosti připravené tvořit a rozdávat lásku všude, všem a všemu bez podmínek. Takže se celé dětství snažíte být tak dokonalí jako oni. Jdete proti sobě jen aby jste dosáhli jejich úrovně. Jste přeci hodní šikulové a chcete být poslušní, protože tak vás mají rádi. Proto hurá, pojďme honem se slzičkami v očích splnit požadavek maminky nebo tatínka. Naučili jste se, že vyhovět vždy a všem je způsob jak získat lásku. Konečně víte, jak to funguje. Stali jste se mistři v technice vyhovění za každou cenu, jen aby se vám dostalo aspoň trošičku lásky od těch lidí, které bez podmínek milujete. Konkurenční prostředí školy vás v tom jen utvrzovalo a když jste rovnýma nohama skočili do pracovního života, tak jste si to definitivně potvrdili. Ano, správně jste oběti. Ostatní vám ubližují i když vy se tolik snažíte, trápíte se, nejste šťastni ani spokojeni a taktika vyhovění začíná pomalu ale jistě selhávat. A co teď? Co když to tak už nechcete? Můžete snad mít v sobě tolik drzosti, že si jenom opatrně dovolíte pohrát s myšlenkou, že by všechno přeci jenom mohlo být úplně jinak? Je možné žít šťastně? Když nastane den, kdy si přiznáte, že jste oběť, je to to nejlepší, co jste pro sebe mohli udělat. Teď už totiž víte, že jí jste a můžete se rozhodnout, že obětí nebudete. Je to důležitý krok na cestě k fantastickému životu. Začne vám docházet, že tvrzení o kterých jste si vždy mysleli, že jsou pravdy, nemusí tak nutně být pravdami. A tvrzení, o kterých vám říkali, že jsou lži a výmysly můžou být pravdivé. Co bylo nemožné, se přeci jenom s trochou odvahy může stát možným. Tak třeba víte, že svět je zlý. Drželi jste se této opakované lži tak dlouho, až se stala pravdou a vy jste „vesele“ žili ve zlém světě. Ale co když je svět dobrý? Jak by váš život vypadal, kdyby vás od malička učili, že svět je dobrý? Jaký by vypadal? Vždy máte na výběr. Jestli jste se rozhodli nebýt obětmi, musíte se nutně přestěhovat do „zakázaného“ světa radosti. Já vím, bolí to. Vaši rodiče, partneři, děti, kamarádi se možná nebudou chtít přestěhovat s vámi. Jak to udělat tak, aby vás to tolik nebolelo? Uvědomte si, že jak vy, tak i oni mají právo žít podle svých představ. Nečekejte na nikoho, vykročte klidně sami. Nikoho neztratíte, ani o nikoho nepřijdete. Už nejste děti, už jste dospělí. Překvapení, můžete jednat na základě své přirozenosti, kterou je láska. Takže opět se začněte milovat bez omezení. Začněte dělat věci, které vám přinášejí radost ze života, začněte dělat cokoli, co vás baví, začněte si zase hrát, začněte si vymýšlet, začněte se bavit, začněte se učit nové věci, které vás zajímají, začněte si kreslit, začněte si zpívat, začněte tančit, začněte mít čas, začněte se nahlas smát, začněte si povídat sami pro sebe, začněte si věřit, začněte zažívat úspěch, začněte posouvat hranice, začněte tvořit, začněte inspirovat, začněte motivovat, začněte vydělávat, začněte ovlivňovat své milované. Ano, přesně tak, jak vás ovlivnili oni, můžete je teď ovlivnit i vy. Už jste dávno přestěhovaní na šťastné planetě a zjišťujete, že vás tam vaši milovaní navštěvují pořád častěji a častěji. A kdyby snad někdo pro vás vzácný nechtěl, tak ho můžete navštívit vy, ale nemusíte se kvůli němu vzdávat toho, kým jste. Po pár návštěvách možná zjistíte, že už nepotřebujete navštěvovat lidi ve zlém světě. Jestli tam chtějí žít, tak můžou. Vy tam už ale nepotřebujete být. Jste šťastni ve svém světě. Víte, že vaše dveře jsou pořád otevřené a kdokoli může vstoupit, až bude chtít. Chápejte, že rozhodnutí je na něm. Stejně jak jste pochopili, že rozhodnutí je na vás. Pociťujete konečně bezpodmínečnou lásku. Pouštíte se ruky své mámy a svého táty. Obejmete je. Ne proto, že je opouštíte, ale proto, že je milujete takové jací jsou. Poděkujete jim za to jak jsou úžasní. Cítíte obrovskou vděčnost za to co vás naučili. Uvědomujete si, že díky nim jste měli možnost zjistit, kdo jste. Tím, že víte, kdo jste, dáváte svým rodičům příležitost, aby i oni poznali, kým jsou. Výběr je na nich. Jestli chcete někomu pomoc, jediné, co potřebujete, je být sám sebou. Vy už nikomu nepotřebujete dávat podmínky. Vědět kdo jste, je jediná cesta, jak být šťastný. A když vy to víte, tak to můžete naučit i ostatní. „Drahé dítě, musím ti říct něco velmi důležité. Pozorně poslouchej. Svět je úžasné místo plné zázraků. Život je vzrušující dobrodružná jízda. Řídítka máš ve svých rukách ty. Určuješ rychlost i směr. Drahé dítě, svět můžeš prožít podle svých fantastických představ. Vždy prožívej život naplno. Každý den si vytvoř podle sebe. Naplň ho smíchem, radostí, hravostí a láskou. Buď tak šťastné, aby se to od tebe chtěli naučit i ostatní děti. “

NEZNÁMÉ CESTY VEDOU DO CÍLE
Když jsem se poprvé dostala k meditaci, tak mě to moc nebavilo. Ležet na zádech v rovné poloze, uvolnit své tělo na povel, poslouchat hlas, který mě meditací provází. Nějak jsem se nemohla soustředit. Rady, které vám můžu dát jsou, že meditujte, když na to máte chuť, meditujte na téma, které vás zajímá a hlavně meditujte způsobem, který vám je příjemný. Opravdová meditace je stav, kdy vypnete myšlenky. Je to trošku masterpiece, ale dá se to naučit. Pomáhá soustředit se na dýchání. Aby obecně, cokoli co děláte, mělo pozitivní výsledek, musí vás to prostě a jednoduše bavit. Jinak to nemá smysl, možná tak k tomu, aby jste si sami ověřili, že tudy cesta nevede. Vlastně se to týká všeobecně všeho, co děláme. Když se nutíme do čehokoli, co se nám nechce dělat, k čemu máme nechuť a odpor, tak jediné, čeho dosáhneme je, že to vyhodnotíme jako špatné, na nic, nefunkční, kravina, blbosti, začneme tu aktivitu nesnášet. Pravdou je, že ta aktivita má neutrální význam. Tak proč všechno hodnotíme negativně nebo pozitivně? Nebo když je něco skvělé, proč i tam přeci jenom občas najdeme nějakou tu chybičku na kráse? Nějak jsem to postupem času pochopila. Jsme totálně zvyklí nechat se svazovat tím, co nám říkají druzí. Jsme naučení poslušnosti, která nás ničí. Absolutně věříme postupům a radám od jiných. Doma a ve škole nás učí, jak a co máme dělat, bez možnosti volby. Celý život jsme pod něčí nadvládou, jsme někým vedeni a ani nevíme, že jediná věc, kterou se máme nechat vést je naše intuice. Nikdo nám to neřekl, protože to neví ani ti, kteří nám udávají směr, ti které tak slepě následujeme. De facto nás učí, jak nebýt originální, jak nebýt sám sebou. Jak se bát projevit, protože každý pokus o vlastní názor bude zhodnocen. Už nám nikdo neřekl, že když nás někdo hodnotí, znamená to jeho zkušenost, že mluví sám o sobě a že to, co říká s námi vůbec nesouvisí. Držíme se návodů a běda udělat něco jinak, byla by to chyba. A chyby jsou přeci nepřijatelné. Cesta ven ze zvířecí kazajky vede přes pochopení jednoho faktu, který nás nikdo, opět překvapivě, nenaučil. Jsme každý originální. Neexistují dva lidé, kteří by dělali tu samou věc. Takže co je meditace? Meditace je přesně to, co z ní vytvoříte podle sebe. Ano, to je meditace a všechny další definice a pojmy, které znáte. Pochopila jsem, že když mi někdo ukázal meditaci, nebo řekl, co to je, je to jeho prožitek, jeho zkušenost. Neznamená to, že teď to musím dělat přesně jako on. Můžu si meditovat jak je příjemné mě. Ráda si pouštím třeba hudbu, která se mi zrovna líbí. Pohodlně si lehnu a odpočívám. Nebo při procházce se psem se zasním a představuji si příjemné věci. To je jedna z variant mojí meditace. Zamyslete se nad tím, co všechno jste se za svůj život naučili. Tolik pravd, tolik tvrzení, kterých se držíte zuby nehty. Chodíme jenom po známých vytyčených trasách, které nám byly ukázané. Některé cesty jsou nepříjemné, nepohodlné, vyčerpávající, ale známé, takže tím pádem velmi bezpečné. Postupem času si začneme všímat odboček, tajemných uliček, tmavých cestiček. Lákají nás. Ale kam vedou? Do neznáma a my nevidíme ani za roh. A co je nám neznámo, toho se ukrutně bojíme. Tak raději je budeme ignorovat a pokračovat ve starých kolejích. Možná některé musí přejet vlak. Až pak jim dojde, že po bezpečné známe cestě jít dál zkrátka nemůžou. Je totiž nadobro zničená. Nezbývá nic, než se vydat některou z neznámých tras. Tolik jsme se báli, museli jsme se nechat přejet vlakem, abychom zjistili, že neznáme cesty jsou pro nás nejlepší. Dávají nám totiž možnost vlastní definice této cesty. Můžeme jí pojmenovat, dát jí směr, dát jí název, dát jí smysl, dát jí význam, vyšperkovat jí. Prostě si jí celou vymyslet podle našich představ, podle toho jak se líbí nám. Najednou jsme z neznámé cesty vytvořili svoji vlastní. K obrazu svému. Je tu pro všechny, kterým se líbí a chtějí po ní jít. Nemusí, můžou si vybrat, nebo vytvořit vlastní. Stejně jako vy, můžete chodit po cestách trnitých a nepohodlných, nebo si z nějaké neprobádané cesty vytvořit vlastní. Víte, že ta možnost tu je, víte o neznámých tajemných uličkách, o klikatých odbočkách. Dobře víte, že existují. Takže můžete hned teď sebrat všechnu odvahu, kterou máte a směle vykročit do neznáma. Nebo si počkáte až vás přejede vlak?

JAK BÝT ŠŤASTNÝ A ÚSPĚŠNÝ? DÁVEJTE SI VYSOKÉ CÍLE 

Celý úspěch či neúspěch našeho života se odvíjí od našich rozhodní. Pro co se člověk rozhodne, to také v životě dosáhne. Je to celé o tvorbě našich záměrů. Když něco v životě chcete, tak nejdřív musíte vědět co. Jenomže, co když víte co chcete a stejně nejste s výsledkem spokojeni? Nespíš byl váš záměr příliš nízko. Nejspíš jste očekávali něco víc. Nějaký jiný pocit. Proto je důležité stanovit si co nejvyšší cíl.

Následující text je ukázkou toho, jak z nízkého cíle udělat mnohem vyšší. Přečtěte si prosím následující příběh a doplňte chybějící údaje.

„Řekni mi miláčku, po čem tvé srdce touží?“
„Chci, aby mě lidé chválili.“
„Proč?“
„Protože je to hezký pocit být pochválen.“
„Co tedy chceš?“
„Chci být pochválen a mít hezký pocit. Chci oboje.“
"A jak to uděláš, aby tě lidé chválili?"
„Budu jim dělat radost.“
„Takže chceš dělat radost lidem?“
„Ano.“
„Chci dělat radost lidem, chci u toho mít hezký pocit a chci za to být pochválen.“
„Takže co chceš?“
„Chci radost.“
„Jak získáš radost?“
„Tak, že budu dělat, co mě baví.“
„Co tě baví?“
„Baví mě ......................................
A děláš to?
ANO       NE

Pokud je vaše odpověď ano, výborně! Jestli i tak nejste v životě spokojeni povyšte váš záměr. Jestli jste odpověděli ne, výborně! Je to příležitost pro vás zaměřit svou pozornost na to, co chcete. Nejspíš jste teď zaměřeni na to, co nechcete a tento váš nevědomý cíl se vám plní. Takže si ujasněte, co chcete a zaměřte se na to. Nezbytnou pomůckou při zvyšování záměrů jsou vaše pocity. Jděte na to přes ně. Když kápnete na to, co si doopravdy přejete, tak vás zaplaví pocit blaha, pocit štěstí. Když si napíšete cíl a ta představa ve vás nevyvolá krásné pocity, tak jděte výš. Jestli je váš záměr opravdu nejvyšší možný poznáte snadno. Při té představě svítíte jako Slunce.

Proč toužíme po pochvale a uznání? Proč vůbec máme touhy?
No nejspíš proto, že neděláme to, co nám přináší do života radost.
Zjistěte, co to je a začněte to dělat.

 

KDE NENÍ SOUPEŘ, TAM NENÍ VÁLKA
Jednou, když jsem si razila cestu do práce chladným podzimním ránem, přemýšlela jsem. Na tom není nic zvláštního, protože v dobách svého intenzivního uvědomování si sama sebe, jsem přemýšlela hodně, vlastně i předtím jsem pořád o něčem přemýšlela, ale jinak. V roli oběti. Toho rána, v období své znalosti o fungování mozku jsem už uvažovala odlišně, s vědomím, že už docela slušně umím pracovat se svými myšlenkami. Také se ke mně v té době doslova hrnuly informace, které jsem zrovna potřebovala, pociťovala jsem vděčnost za každičký krůček, protože jsem tomu začínala rozumět. To vědomí, že vše se děje v můj prospěch a celý vesmír mi pomáhá plnit má přáni bylo něco neuvěřitelného. Najednou jsem si začínala uvědomovat, že svůj život mám v rukách plně jenom já. Já o sobě rozhoduji. Já rozhoduji o všem, co se bude dít. Mám na to vliv. Doslova jsem pomaloučku přestávala být závislá na rozhodnutích jiných lidí. Řeknu vám – obrovská úleva. A příjemný šok z pochopení té jednoduchosti, prostě si dovolit rozhodovat podle sebe. Jsme naučeni poslouchat druhé, vyhovovat druhým, vycházet jim vstříc, plnit jejich přání a očekávání. To je snad každému jasné, že takto to prostě chodí ne? Hodný chlapeček a hodná holčička. A nikoho ani ve snu nenapadne, že by snad mohl poslouchat sám sebe, že by snad mohl vyhovět a vycházet vstříc sobě, že by mohl plnit svá přání a svá očekávání. Zdá se vám to šokující? Když jsem se poprvé dozvěděla, že bych snad mohla mít ráda i sama sebe, dohnalo mě to k slzám. Já to celé roky nevěděla, nikdo mi to neřekl. Naučili mě poslouchat, ale ne sebe. Byl to šok, dozvědět se po tolika letech nevědomosti, že jsem můžu naslouchat sobě a řídit se podle sebe bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní. To mě nikdy předtím nenapadlo. Ještě větší úleva nastala v momentě, kdy jsem přišla na to, že nejsem závislá na rozhodnutích jiných lidí, že je to jejich a ne moje.

Zkuste to někdy, když partner kouká na fotbal a odmítne jít do kina. Vy tak hrozně chcete, aby tam s vámi šel na ten skvělý romantický film. Zkuste respektovat jeho rozhodnutí, protože je jeho. Nepřipomíná vám to něco? Nejste náhodou pořád to malé dítě, které se zrovna dobře baví, a najednou ho maminka nebo tatínek začne urputně přesvědčovat o tom, že by mělo jít s maminkou nakupovat nové botičky, které dítě nutně potřebuje a budou se mu líbit a musíme tam jít teď hned, protože jindy už maminka na vás čas mít nebude. A když vy jako to malé dítě odmítáte, tak na vás rodiče použijí silnější páky v podobě citového vydírání nebo vyhrožování. Co si myslíte, že koho vám ten partner předvádí? Ano, vás. Vciťte se do něho, jste to vy. Někdo vás nutí do něčeho, co nechcete dělat, máte zrovna lepší zábavu, tak vzdorujete. Rozumíte tomu? Jestli ano, zkuste vždy v nějaké situaci, kdy narazíte na něčí odpor, či nesouhlas, představit si v roli vzdorujícího sebe. Jestli chcete něco dělat tak můžete, jestli něco dělat nechcete tak nemusíte. To samé platí i o partnerovi. Už nejsme v roli dětí, už nemusíme poslouchat. Už si ani nemusíme hrát na maminku a tatínka a vynucovat si poslušnost druhých lidí. Už jsme dospělí. Můžeme se domluvit, vyslechnout si názor, zdělit své pocity a potřeby, pochopit se, navrhnout řešení. Dospělost nám umožňuje s láskou a úctou respektovat rozhodnutí druhých a zároveň nám umožňuje s láskou a úctou respektovat vlastní rozhodnutí.

 

POCIT ZVOLENÝ S CITEM JE ÚPLNĚ JINÝ POCIT
To, že po myšlence následuje nějaký pocit, v zásadě příjemný, nepříjemný nebo neutrální je zjevné. Kdo to neví, ať si to zkusí. Je to jednoduché, vybavte si něco co máte rádi – nějakou konkrétní událost, osobu, vtipnou hlášku, cokoli, sledujte svůj pocit. Teď si představte nějakou ošklivou událost, tragédii, vraždu, horor to je jedno a sledujte svůj pocit. Ve skutečnosti neprožíváte to, co se reálně děje, ale to na co zrovna myslíte. Tak proč nezkusit zaměstnávat mysl příjemnými představami, když ta možnost tady je neustále k dispozici? Čekání ve frontě u pokladny prožijete úplně jinak, když budete mít v hlavě nějakou příjemnou představu. ( Třeba i lechtivou, to nechám na vás. :)) Rozhodující je POCIT. Realita se prožívá na základě pocitů. Když si něco přejete, například být miliardář a realita je taková, že máte průměrnou mzdu, tak v hlavě si musíte naplno prožít ten pocit, že miliardář už jste. Musíte tomu zkrátka uvěřit. Musíte to cítit dřív než se to stane, protože nejdřív jsou představy ze kterých máme pocity a na základě pocitů se pak dějí různé reálné události, které nám ony pocity způsobují. Máte neuvěřitelnou představivost, tak ji zapojte a fantazírujte, najděte si chvilku a představujte si jak je to úžasné být bohatý. Mluvte nahlas sám před sebou, co děláte jako bohatý člověk, co všechno si můžete dovolit. Co všechno si dopřáváte a co všechno vám peníze umožňují. Jak prostřednictvím hojnosti pomáháte ostatním. Co všechno jim můžete poskytnou a jakou radost z toho mají. Všechno, co potřebujete ke šťastnému životu už dávno máte. Máte vaše pocity a fantazii, úžasné dary, které jste dostali při narození jen tak. Někdo vás prostě asi opravdu miluje. Byl to dárek. Stejně jako váš život. Můžete s ním naložit jak chcete. Stejně tak se svou fantazií a pocity. Buďte vděční za ten fakt, že někdo nebo něco vám dalo možnost prožít život podle svých představ. Ty představy o životě si už tvoří každý sám, pak je také vidí v reálu. Proto prosím tvořme svět který chceme, směřujme naši pozornost a myšlenky na krásu, lásku, dobro, mír, hojnost, štěstí, radost, harmonii, spokojenost, nadšení, zdraví a vše nádherné po čem naše srdce touží. Čemu člověk věnuje svou pozornost to roste.

I – MAGI – NATION
Představivost, myšlenka a slovo jsou tvoje největší dary, které máš. Ani nevíš, jakou mocí disponuješ. Jen si představ... Všechno po čem toužíš můžeš mít. Je to absolutně možné, reálné a až směšně jednoduché, protože vše, co už máš právě v této chvíli je odrazem tvých myšlenek a tvých slov. Tvůj život, tvůj svět ve kterém žiješ, lidé kteří se v něm vyskytují a dokonce i ty sám, to jak se vnímáš, jak se hodnotíš, co si o sobě myslíš je TVÝM DÍLEM. Ty jsi toto všechno vytvořil svými slovy, svou fantazií. Ty si určuješ limity. Toto dílo se ti nelíbí? Tak hned teď poskládej za pomocí svých darů nový svět. Jestli si myslíš, že to nedokážeš, nebo nevěříš, že je to možné, že je to v tvých silách, tak se ptej proč. Proč se mi můj život nelíbí? Proč musím chodit do práce? Proč mám málo času? Proč nemám dost peněz? Proč musím poslouchat autority? Proč je něco povinné? Proč lidé dělají nesmysli? Proč je vše tak složité, těžké a komplikované? Čemu mám věřit? Kdo má pravdu? Co je dobré? Co je špatné? Proč to tak je?

Narodil ses a věděl si kdo jsi. Toto poznání je klíčem k pochopení celého světa. Ovšem jak si rostl, dozvídal ses různé informace, od různých lidí. Tito lidé ti sdělovali svoje osobní zkušenosti, to co se dozvěděli v průběhu svých životů. Tím sis vytvořil obrázek o světě a o sobě samém. Utvořil sis svět stojící na základě zkušeností jiných lidí. Uvěřil si jejich pravdám. Naučil ses potlačovat hlas svého srdce a rozhodování si přenechal logice. Naučil ses potlačovat emoce. Naučil ses skrývat sám sebe. Ale proč? Protože ses naučil bát věcí, které neexistují. Strach ti svázal ruce a do pusy strčil roubík. Odevzdal si moc jiným a máš strach vzít si jí spět. Co se ti může stát? Můžou ti snad ublížit za to kým doopravdy jsi? Ano můžou, mají na to právo. Ale nikdo ti nikdy nemůže ublížit pokud mu to ty sám nedovolíš. Ty máš právo být sám sebou. Stejně tak, jako ostatní. Kdekoli, kdykoli a s kýmkoli máš plné právo vyjadřovat kdo jsi. Jestli máš pocit, že ti lidé ubližují, jsou lepší než ty, mají větší práva než ty, můžou dělat věci, které ty nemůžeš, tak si uvědom, že jsou to tvoje myšlenky, které vytvořily tento obraz. Proč někdo potřebuje ubližovat? Protože má strach. Brání se. Potřebuje lásku, potřebuje chápat, že mu nic nehrozí. Potřebuje vědět, že může být sám sebou. Že je v pořádku. Že je v bezpečí. Že je milovaný a přijat takový jaký je. Toto se učíme. Učíme se přijímat sami sebe se svými emocemi, učíme se nehodnotit sami sebe, učíme se rozlišovat co cítíme, učíme se v sobě orientovat. Učíme se rozumět. Učíme se chápat smysl života. Učíme se, že můžeme cítit radost, nadšení a dělat věci, které nás těší. Učíme se rozhodovat. Učíme se poslouchat své srdce. Učíme se důvěřovat intuici. Učíme se měnit sebe a tím měnit celý svět. Naše myšlenky a činy mají vliv na okolí. Jsme to my, kdo tvoří svět. Máš moc, máš představivost, máš slova, máš myšlenky. Využij těchto mocných nástrojů tvorby. Udělej ze světa kouzelné místo. Ty jsi ten, kdo rozhoduje o tom, co si může dovolit. Ty jsi ten, na kom záleží. Ty jsi ten důležitý. Svět čeká na tvůj díl do skládačky. Dost bylo hry na schovávanou, dost bylo strachu. Jsi tvůrce. Dovol si tvořit. Dovol si být šťastný. Naplň svoje bytí smyslem, dovol lásce proudit. Poslouchej své srdce a obtiskni svoji duši do díla, které změní svět.

DEJ SVĚTU SÁM SEBE
Narodili jsme se z lásky bez podmínek. Vtip je v tom, že jsme se přeučili milovat. Jako když bylo v módě psát pravou rukou. Chudáci leváci museli v sobě potlačit svou přirozenou jinakost. Mě to naštěstí obešlo a jsem hrdá levoruká pisatelka. V podstatě celkově bylo ještě donedávna populární být stejní. Chovat se stejně, dělat stejné věci, prostě jedna univerzální šablona, do které se člověk musel napasovat za každou cenu. Když mu to nějak nešlo, tak mu k tomu rádi jiní dopomohli. Cílem prostě bylo zapadnout do odlitku. No člověk poučen, přeučen a vychován se moc snažil vlastní silou napasovat do vzorečku společnosti, ale ono, nějak prostě ne a ne tam zapadnout. Čím větší úsilí, tím marnější boj. Pořád kdesi vyčuhoval, nebo někdo upozornil na jinakost i když maska byla tak dokonalá. Někdy po náročném výkonu člověk vyčerpaný konečně zapadl do předurčených rolí. Šťasten tímto osobním vítězstvím těšil se, že si konečně bude v klidu hovět, že si konečně odpočine od celoživotního osekávání sebe sama. Splnil vše, co mu řekli, vyhověl všem a ve všem, konečně byl tam, kde ho chtěli mít. Uff, jaká úleva. Teď už jenom udržet tento stav nenápadnosti, neukazovat se, nevyčuhovat, neupozorňovat na sebe, aby měl klid. Hlavně ať si zase někdo nevšimne, že jsem jiná. Že nesouhlasím, že nechápu, že se bojím, že nerozumím, že nevím proč, že doopravdy asi nechci, že už nemůžu ale musím. Hraji si hru se svým egem, které se stalo mým věrným ochráncem. No tvářím se šťastně, přeci poskládat se do všech těch norem a forem, rolí a statusů dalo práci, můžu být vlastně na sebe pyšná. Jo to můžu, ale proč se mi z toho chce brečet? Žiji, ale zjišťuji, že život v šabloně bolí, je pro mě malý, já se tam nevejdu, nezapadám a už nevím jak se tam mám poskládat. Moje tělo se brání, fyzická bolest mi už nedovolí zůstat zkroucená v jedné strnulé poloze. Musím se narovnat, mám chuť běžet. Chci tančit a nahlas křičet. Začíná mi docházet, že smysl je někde jinde. Svět se mi jistým způsobem hroutí, protože je pro mě šok zjistit, že to, o co se celou domu snažím, to k čemu mě vedli – zapadnout do systému, není to proč tady jsem. Člověk se celý život učí. Jak známá fráze. Já se začala učit o mě. Začala jsem se zajímat o to, kdo jsem a proč tady jsem. Na jakých principech funguji jako člověk a věřte mi jsou to opravdu zajímavé věci. Dozvídám se, že kromě výchovy strachem a láskou s podmínkami, které ovládám dokonale, vždyť mi toto učivo vštěpovali od malička, existuje i láska bez podmínek, láska k sobě, existují emoce, tolik důležitých věcí o nich mi unikalo. Učím se konečně rozumět sobě, tím víc a víc rozumím i ostatním. Tato moje zkušenost s napasováním se do formy byla skvělá. Díky ní jsem si uvědomila, že to co cítím je v pořádku. Že jsem v pořádku, že jedinou cestou jak zapadnou do skládačky a cítit se při tom dobře, je na nic si nehrát, být v souladu se svou jinakostí, se svou bytostí, se svou podstatou, se sebou jako originálním kouskem. Ono jednotná šablona a šablona jednoty jsou dvě rozdílné věci. Tvořit jednotný celek v harmonii je něco nádherného, ovšem nelze toho dosáhnout, když se budeme snažit napasovat do jednoho, někým, nevíme kým, nevíme proč, přednastaveného vzoru. Cesta k jednotě je v rozmanitosti každého z nás. Každý je něčím jiný, něčím originální. Když každý z nás poskytne svůj kousek sebe sama, když každý daruje světu svou podstatu bytí, tak společně vytvoříme překrásný svět. Ten obraz se poskládá jakoby sám před zraky nás všech. Vše najednou zapadne jako skládačka, ve které ani jeden kousek není stejný a žádný z kousků nesmí chybět, protože má v celém díle své důležité místo. Energie, barva, vibrace, světlo, hudba, krása a nekonečná láska tohoto díla nás už nikdy neopustí. Stačí neschovávat svůj dílek skládačky, s láskou a důvěrou ho poskytnout světu. Pak můžeme spatřit krásu harmonické dokonalosti, která nás začne odměňovat nekonečnou záplavou hojnosti v tolika podobách, které si ani nedokážeme představit.

LÁSKA JE VĚC NESMÍRNÁ, HLAVNĚ TA VESMÍRNÁ
Člověk si tak nějak putuje životem, vždyť to znáte. Jednou nahoře, všechno je krásné a jednou dole v zajetí nepříjemných pocitů. No vykračuji si i já touto cestou. Někdy se zvesela vznáším na křídlech radosti, jindy stojím na místě zamotaná v závoji marnosti. Pořád jdu. Potkávám lidi. Některé miluji, některé nemůžu vystát. Obešla bych je obloukem, ale jsou všude. Nelze na ně nenarazit. Hmmm. Začala jsem se ptát proč. Proč mi kříží cestu lidé, které nemám ráda? Proč pořád potkávám, někoho koho nechci? A pak jsem dostala odpověď. Jsem to já. Potkávám kousek sebe v každém člověku, který mi kdy vešel do cesty. Jsem to já. Dívám se do zrcadla a pořád to nechci vidět. Tak se otáčím zády, zavírám oči, chci ho rozbít, ale je všude. Pronásleduje mě, já se snažím utéct, ale ono mě šikovně umí chytit do pasti. Je fakt dobré, žene mě do úzké soutěsky a já nemám šanci uhnout. Nezbývá mi už nic, jenom se do něho podívat. V momentě, kdy spatříte sebe v nějakém lidském zrcadle, dojde vám to. Dojde vám jak jste milovaní. Uvědomíte si, že z čisté lásky máte každý den nekonečný počet možností podívat se do zrcadla. Využívejme toho, dívejme se na sebe, zajímejme se o sebe, pozorujme se. Najděme odvahu. S láskou, důvěrou, přijetím a pochopením pozorujme svůj odraz. Před sebou sama stejně nemáme kam utéct. Zrcadlo je dar, přijmi ho a podívej se, stojí to za to. Není nic lepšího než důvěrně znát toho, na jehož odraz se díváme. Není lepších poznání než poznat sebe, spatřit svoji opravdovou tvář a uvidět jak svítí světlo vlastní duše.

SOBĚ (NE)VĚRNÝ

Toto slovíčko je velmi společensky oblíbené, tedy myslím tím, že se často používá. Co je to nevěra? Lidé moc rádi dávají slovům význam. Ovšem jak je nás hodně a každý jsme originál, tak se často stává, že najednou jedno slovo nabere tisíce významů a výkladů, je pak trochu těžké se v tom vyznat. No nevěra určitě znamená, když někdo někoho podvede, když někdo někoho podvádí, když někdo lže, když někdo někomu lže, když všichni lžou a nikdo neví, kdo má pravdu, ale všichni si myslí, že ji mají. Nevěra je, když si jeden myslí, že jsou dva, ale ve skutečnosti jsou tři, jen ten první nesmí o tom třetím vědět a někdy ani ten třetí nesmí vědět o tom prvním. Někdy první o třetím ví, ale nikdo z nich si nemyslí, že by druhý mohl být nevěrný. Jindy si zas první i třetí myslí, že druhý je nevěrný a ten má zas pocit, že je vlastně věrný všem. Ten druhý dělá, že vlastně nikoho z nich nezná. Někdy se ale může stát, že první něco tuší, ale druhý dělá, že nic neví a třetí opravdu neví nic o tom, že by mohl někdo něco tušit. Nebo také první ani třetí nic netuší, ale všichni kolem to vědí a druhý si myslí, že nikdo nic neví. Neoddělitelnou součástí, tolik oblíbené hry na nevěru, je lež. Většinou lžou všichni všem. Někdy se však stává, že si někdo myslí, že by nikdy nikomu nelhal a ten, kterému se lže, si myslí, že je to všechno pravda. Nevěra je hlavně o víře. Druhý věří, že první se to nikdy nedozví, třetí věří druhému a první věří, že to celé nemůže být pravda. Nevěra je stav, kdy už nikdo nikomu nikdy nemůže věřit a vše v co všichni věřili vlastně nikdy nebyla pravda. Nevěra je rozhodně tajná záležitost, proto je tak populární. Zakázané ovoce chutná nejlíp. Nikdo se nesmí nikdy nic dozvědět. Stalo se to jednom jednou a potom ještě dvakrát a pak se to opakovalo pravidelně každý týden. Ale jakoby se nikdy nic nestalo. Nevěra se stala běžnou součástí lidských životů, ale všichni dělají, že o tom neví. Přeci jen je to tajné. Naskýtá se proto hned několik otázek. Věřit či nevěřit? Komu věřit? No snad jen, že kdyby se náhodou, ale moc tomu nevěřím, nevěra dostala do vašeho osobního slovníku, tak rozhodně je lepší věřit. A komu? No přeci sobě.

ON A ONA

„Jsem těhotná.“ „Lásko, já mám takovou radost. Miluji tě nejvíc na světě.“ Tak to všechno začalo. Bylo jasné, že se narodí DÍTĚ. Přišel i den prvního ultrazvuku, kde bylo vidět pohlaví. „Je to ON.“ Zvolal doktor „Vidíte to maminko, tady vlevo ten stín, ta tmavá skvrna.“ „Ahm, ano, ano.“ Dělám, že to taky vidím, i když nemám tušení. Je to doktor, věřím mu. No to je jedno. Já budu mít SYNA. I narodil se CHLAPEC. Rodiče ho milovali, učili a vychovávali. Radili mu a pomáhali. Až se z něho stal MUŽ. Měl dobrou práci, našel si ženu a stal se z něho MANŽEL. Založil rodinu, stal se OTCEM a od té doby byl hlavně ŽIVITELEM. Jeho DÍTĚ vyrostlo, mělo svoje děti a ON se stal DĚDEČKEM. Tady jeho příběh končí. Více rolí nestihl. Trochu ho to zklamalo, tak se rozhodl, že se na svět vrátí ještě jednou. Přeci to bylo celkem fajn, ale vždy je co zlepšovat, tak proč ne. Tentokrát to zkusí jako ONA. „Jsem těhotná.“ „Lásko, já mám takovou radost. Miluji tě nejvíc na světě.“ Tak to všechno začalo. Bylo jasné, že se narodí DÍTĚ. Přišel i den prvního ultrazvuku, kde bylo vidět pohlaví. „Je to ONA.“ Zvolal doktor „Vidíte to maminko, tady vlevo ten stín, ta tmavá skvrna.“ „Ahm, ano, ano.“ Dělám, že to taky vidím, i když nemám tušení. Je to doktor, věřím mu. No to je jedno. Já budu mít DCERU. I narodila se HOLKA. Rodiče ji milovali, učili a vychovávali. Radili ji a pomáhali. Až se z ní stala ŽENA. Měla dobrou práci, našla si muže a stala se z ní MANŽELKA. Založila rodinu, stala se MATKOU a od té doby byl hlavně ŽIVITELKOU. Její DÍTĚ vyrostlo, mělo svoje děti a ONA se stala BABIČKOU. Tady její příběh končí. Více rolí nestihla. Trochu jí to zklamalo, tak se rozhodla, že se na svět vrátí ještě jednou. Přeci to bylo celkem fajn, ale vždy je co zlepšovat, tak proč ne. Tentokrát to zkusí jinak, narodí se sama za sebe. „Jsem těhotná.“ „Lásko, já mám takovou radost. Miluji tě nejvíc na světě.“ Tak to všechno začalo. Bylo jasné, že se narodí TVŮRCE. Přišel i den prvního ultrazvuku, kde bylo vidět pohlaví. „Je to ZÁZRAK.“ Zvolal doktor „ Vidíte to maminko, tady vlevo ten stín, ta tmavá skvrna.“ „Ahm, ano, ano.“ Dělám, že to taky vidím, i když nemám tušení. Je to doktor, věřím mu. No to je jedno. Já budu mít DÍTĚ. I narodilo se STVOŘENÍ. Rodiče jej milovali, učili a vychovávali. Radili mu a pomáhali. Až se z něho stala LIDSKÁ BYTOST. Měla své poslání, našla si spřízněnou duši a stal se z nich PÁR. Založili rodinu, stali se RODIČI a od té doby byli hlavně UČITELI. Jejích DÍTĚ vyrostlo, mělo svoje děti a ONI se stali VDĚČNÝMI. Tady jejich příběh končí. Více rolí nestihli. To jim vůbec nevadilo, protože věděli kým byli.

KRITIK JE MRTVÍ, AŤ ŽIJU JÁ
Ano zemřel. Ani vlastně nevím, co mu bylo. Nestihl mi to říct. Doufám, že stáří a ne nějaká zákeřná nemoc. To by mě mrzelo, to si nezasloužil. Snad to nebylo kvůli mně? Ne, to snad ne, já jsem byla vždy vzorná a poslušná. Svému kritikovi jsem dělala jenom radost. Určitě byl na mě pyšný a měl mě rád. Je mi to líto, přeci se mnou žil celý život. Milovala jsem ho. Byl mojí součástí, členem rodiny. Přiznám se, že mi bude strašně chybět. Je těžké se s ním rozloučit. Ten kritik ve mně je mrtví. Umřel kus ze mě. A proč mě jeho smrt tak zasáhla? No kritik mi vždy radil, jak nevybočit z řady. Jak zůstat neviditelný, skrytý v pomysleném bezpečí davu. Vždy mě uměl umlčet, chtěl mě ochránit před svou vlastní mocí, před svou sílou. Kritik se ozýval hned, okamžitě. Byl to ten první hlas, který se ozval když se ve mě projevil náznak kreativity, tvořivosti, nadšení a radosti z nekonečných možností projevu své osobnosti. Znáte to, když loupete brambory, například, a najednou je to tam. V hlavě máte myšlenku, nějaký skvělý nápad, vizi. Tělem vám proběhne pocit blaženosti. Jaké by to bylo krásné, kdyby to byla pravda. A jen co se znovu nadechnete, jen co dozní poslední záchvěv nadšení z představy... Je tu. Kritik. A začíná: „Jsi fakt naivní. Bože jak tě mohlo napadnout, že zrovna ty bys mohla v tomto uspět. Vždyť je to hloupost, nemáš na to peníze a ani školu, musela bys zařídit spoustu věcí a ani nevíš, jestli by to lidé chtěli. Vždyť to už stejně dělají všichni. Drž se radši v známém a bezpečném světě. Vždyť ti není vůbec špatně, ano ta práce kterou děláš je sice úplně na hovno, ale tak zaplatíš z ní nájem, občas někam vycestuješ, máš co jíst, tak co ti chybí? Na co bys chtěla víc? Všechno máš pěkně připravené, předurčené. Dělají to tak všichni. Drž se pěkně v bezpečí stáda. Schovej se v davu a přežívej. Ano můžeš si snít, jen se proboha nepokoušej o nějakou změnu. Je to nebezpečné, mohla bys totiž něco změnit, něco ovlivnit. Mohlo by se stát, že převezmeš odpovědnost do vlastních rukou. A to nechceš, to jsi nikdy nedělala, nevíš jaké to je mít moc. Mohlo by se stát, že začneš tvořit svůj vlastní svět a ostatní tě najednou uvidí. Přestaneš být neviditelnou. Všichni viníci a všechny autority by rázem zmizeli a už by nezůstal nikdo, koho bys mohla obvinit ze svého nešťastného, nudného, smutného a průměrného života. Tak se prober a pěkně dodělej oběd a pak hurá na další povinnosti a na další věci, které tě sice nebaví, ale musíš je dělat, protože je to pohodlnější.“ Bože, ten jeho smysl pro humor mi bude chybět. No život jde dál a já musím žít bez mého milovaného kritika. Co se změnilo po jeho smrti? Zmizel jeho hlas, který jsem byla zvyklá poslechnout. Najednou jsem nic neslyšela. Od vize k realitě vede cesta. Je volná. Nestojí v ní nikdo, kdo by jí kritizoval. Můžu jít. Nikdo tam není. Nikdo nehodnotí moje kroky. Klidně zakopávám, pár krát jsem upadla, šlápla vedle, odbočila, změnila směr. Udělala jsem první krok, bylo ticho, pak druhý, pak třetí, pořád bylo ticho. Dělala jsem malé krůčky a ta cesta mě začínala totálně bavit. Co se tedy stalo po kritikově smrti? Jedna docela zásadní věc. Já totiž bez něho došla do cíle.

ŠIKOVNÁ HOLČIČKA
Ano, Já teda byla. Šikovná holčička. Vzorná. Prvorozená vnučka, starší sestra. Jdu příkladem. Od malička jsem dostala nálepku jakési glorifikované osůbky, pod krycím názvem šikovná. Moc jsem tomu nerozuměla, ale nějak jsem vytušila, že tedy jsem šikovná, když to o mě pořád říkají a znamená to, že když udělám úplně přesně všechno tak, jak mi řeknou, tak to je to ono, to je ta šikovnost. Šikovná je skoro to samé jako poslušná. To jsem také měla možnost zjistit brzo. Když dítěti naočkujete do hlavy, že je šikovné, dosáhnete toho, že šikovné dítě vám nikdy neukáže, kdo doopravdy je. Přeci ono je tak šikovné, že udělá absolutně všechno, co se mu řekne. Splní všechny požadavky a ve škole se naučí všechny poučky od slova do slova. Přesně podle vašich očekávání. Šikovné děti nedělají chyby. Proto se děti s nálepkou šikovná(ý) bojí projevit. Šikovné děti, čekají na pokyn. Šikovné děti si nedovolí ukázat svůj nápad, svoji vlastní osobnost, protože mají strach, že by nebyly šikovné. A to nechtějí, protože mají strach, že by je rodiče neměli rádi. Oni přeci milují tu šikovnou holčičku a ne mě. Mě neznají a to je vlastně fuk, protože jediné co chci, je aby mě měli rádi, takže klidně budu dělat tu šikovnou. Jenomže jednoho dne i šikovná holčička vyroste v šikovnou dospělou ženu. Co myslíte, že se stane? No vlastně se celkem nic nezmění. Možná jenom osoby a obsazení. Místo učitelů a rodičů se na scéně objeví šefové a nadřízení. Naše holka je ale pořád stejně šikovná, a tak plní vše a všechno pro všechny podle jejich přání. A mohla by se z toho zbláznit, kdyby jednoho dne nenašla přeci jenom trochu hluboko skryté odvahy strhnout si tu omezující nálepku z čela.

SE ŽIVOTEM JE TO JAKO S AUTEM
Jsou na světě lidé, kteří se bojí řídit auto. Jezdí autem rádi, ale v roli spolujezdce. Mají po svém boku spolehlivého řidiče, který je vždy bezpečně dopraví na místo určení. Tento způsob cestování je velmi pohodlný. Při představě, že by si měli sednout za volat je chytá panika. „Co když někoho zabiju? Co když umřu já nebo způsobím vážnou nehodu? Co když neuhlídám rychlost? Můžou mě zastavit policajti a dát mi pokutu. Je to moc riskantní. Mohlo by se stát, že nezvládnu řízení. Někdo mi skočí pod auto a já nestihnu včas zabrzdit. Je to na mě až moc velká zodpovědnost. Raději zůstanu v bezpečí na svém vyhřátém sedadle vedle řidiče.“ Strach jim nedovolí sednou si za volant, umlčí je pádnými argumenty a s dobrým pocitem, že je člověk v bezpečí, připoutá se spokojeně na svém pohodlném sedadle. Takto se veze dlouhá léta a občas mu i probleskne hlavou jaké by to asi bylo řídit. Přeci, když to jiní umí... Tak snad, že bych to taky přeci jenom zkusila? Touha mnohdy díky bohu zvítězí. Takže i z pouhého spolujezdce se může stát kvalitní řidič. Učí se, dělá chyby i pokroky, je to někdy dřina, chce to úsilí ale nakonec to zvládne. Když spolujezdec převezme řízení paradoxně zjistí, že mít zodpovědnosti nad ovládáním vozu je vlastně příjemné a dokáže jet bezpečně, dokáže si užít radost ze zatáčky, vnímá když přidává plyn i když s citem šlape na brzdu. Je to vlastně mnohem větší zábava řídit, než se jenom nechat vozit. Jízda je takto o dost vzrušující. Řidič určuje směr a je pánem situace. Mít moc nad svým vozem je neskutečně příjemný pocit. S autem je to stejné jako se životem. Buď vezmeme do rukou odpovědnost a začneme ho řídit, nebo se spokojíme s bezpečným místem spolujezdce.

BEZ OTÁZEK NENÍ ODPOVĚDÍ

Proč je opravdu zásadní otázka. Ne nadarmo se malé děti neustále ptají proč. Vidí svět kolem sebe a mají obrovskou touhu ho pochopit. Jsou na fantastickém místě, které nehodnotí, nekritizují, neodsuzují. Chtějí ho pouze pochopit a porozumět mu. Na to je opravdu nejlepší zeptat se. A je to tak logické, když něčemu nerozumím, tak se jednoduše zeptám. Děti jsou tak moudré. Ovšem dospělí sami nevědí proč. Nechápou svět a nevyznají se v něm. Častokrát nerozumí sobě, neznají odpověď na jednoduchou dětskou otázku. Dospělí se neumějí ptát sebe proč, neumějí hledat odpovědi v sobě. Děti jsou ale neúprosné a ptají se proč a proč a proč. A dospělí nevědí, tak si něco vymyslí, najdou nějakou odpověď. Dospělí však hodnotí, kritizují a odsuzují. Také srovnávají a dávají odstrašující příklady. Dítě všemu věří a začíná chápat svět podle dospělých. Děti vyrostou s cela jasnou představou o světě, kterou převzali od rodičů. Přestanou se ptát proč. Tolikrát bylo jejich dětské proč zkritizováno, odmítnuto, odsouzeno a nepochopeno, že vědět víc, ptát se proč, zajímat se o svět, o sebe zdá se být nevhodné, obtěžující a mnoho dospělých se stydí zeptat. Vtip je v tom, že každý dospělý má pořád v sobě to malé zvědavé dítě toužící znát odpověď na otázku proč. Ptejte se. Na všechno co vás zajímá. Proč je naprosto zásadní otázka, když chcete znát odpověď. Už jste vy ten dospělý, který odpovídá dítěti ve vás. Můžete mu říct cokoli. Vy vymýšlíte odpovědi na otázky, stejně jak to dělali vaši rodiče. Dejte mu takovou odpověď, která s vámi rezonuje. Ptejte se a odpovídejte do té doby, než pochopíte smysl vaší existence.

 

ŽIVOT V BUDDHA STYLU
Znáte Buddhu? Možná ano. Pravděpodobně v podobě sochy, obrazu, náramku, přívěsku na klíče či jiného artefaktu. Tento, na první pohled jevící se interierový či dokonce módní doplněk působící klidným a vyrovnaným dojmem, je ve skutečnosti člověk. Ano. Buddha byl obyčejným, nebo spíše neobyčejným člověkem hned z jednoho prostého důvodu. Buddhovi se povedlo dosáhnout takzvaného stavu osvícení. Co to je osvícení? Rozhodně to není, když vám svítí do obličeje slunce, nebo když si na vás někdo posvítí baterkou. Osvícení je stav, kdy prostě víte! Kdy vám to naplno docvakne oč tady na světě běží. Řečeno na trochu spirituálnější úrovní, osvícení je plné uvědomění si svého já. Kdyby se vám povedlo dostat do tohoto stavu vědomí, tak pocítíte jaké to je, když zažíváte nirvánu, nebo jaké to je cítit hojnost na vlastní kůži, nebo co to znamená ocitnout se ve světě rozšířeného vědomí, kdy prožíváte stav bez myšlenek. Mnoho lidí se po celá tisíciletí moc chtělo naučit tuto dovednost, až se z toho stalo náboženství - buddhismus. Co je náboženství? To je víra v něco. V tomto případě se jedná o víru v osvícení. A znáte to, čemu člověk věří, to je také pravda. Ano, byl to opravdu výjimečný člověk. Máme to štěstí, že se i dnes můžeme nechat inspirovat krásou a moudrostí jeho slova.

„Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě.“
„Je to tvoje mysl, která vytváří tento svět.“
„Jsme to, co si myslíme. Vše z toho, co jsme, vzniká s našimi myšlenkami. Myšlenkami tvoříme svět.“
„Čím jste je to, čím jste byli, a čím budete je to, co děláte teď.“
„Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí.“
„Nemluv, pokud tvá slova nejsou lepší než ticho.“
„Hněv se nepřekonává hněvem, ale láskou.“
„Dělej dobro a dobro se ti vrátí.“
„Všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli.“
„Příčinou utrpení je touha - s koncem touhy končí utrpení.“
„Kořenem všeho zla je nedostatek poznání.“

STARÝ PÁN A DÍVKA S ROZCUCHANÝMI VLASY

Na břehu jezera hověl si stařec. Byl příjemný letní den, větrem se nesl ptačí zpěv a vzduch voněl zapadajícím sluncem. Stařec seděl klidně, spokojeně se usmíval a jeho zrak se upíral k vodní hladině. Občas zvedl hlavu k nebi a přimhouřil oči, aby ho slunce mohlo jemně pohladit hřejivými paprsky po tváři. Zatímco si užíval pokojnou chvilku, vítr mu vzduchem nesl důležitou zprávu. U nohou mu přistálo psaní. Stařec jej zvedl ze země. Na papíře bylo napsané: "Musím být nejlepší!" Pousmál se nad touto myšlenkou. Nestihl ani položit podivuhodný vzkaz na lavičku, když najednou spatřil mladou dívku s rozcuchanými vlasy, jak se rychlou chůzí řítí přímo k němu. "Haloo, pane. Promiňte, ten papír je můj. Moc se omlouvám. Učím se tady na břehu jezera, ležím tady nedaleko na dece a nějak jsem neuhlídala všechny ty moje poznámky. Docela fouká. Nechtěla jsem Vás obtěžovat." Obhajovala se holka za nevhodné chování. "Nic se neděje slečno. Nechcete se ke mě na chvíli posadit? Je hezký den a když už osud svedl naše cesty dohromady, proč neprohodit pár slov." Pán vypadal celkem neškodně, dokonce na první dojem působil sympaticky. Dívka souhlasila. " Ty musíš být nejlepší, děvče?" "Ahm, no víte pane, já dělám takový jeden projekt do školy. Jde vlastně o soutěž. Když vyhraji a budu nejlepší ze všech, tak získám ředitelské vyznamenání a nový notebook. Já bych ho tak moc chtěla. Problém je, že se tam přihlásilo docela dost studentů a mám strach, že to nezvládnu. Navíc takové blbé téma, že vymysli motto pro naši školu, které ji dokonale vystihuje. Trápím se s tím už víc než týden a nevymyslela jsem zatím vůbec nic. Už mě to přestává bavit. Ten papírek jsem si napsala abych neztratila motivaci a taky nechci zklamat rodiče." "Takže, jestli tomu dobře rozumím, jde ti o ten notebook." "Ano, vlastně máte pravdu, ale i kdyby o něj nešlo, tak bych se stejně přihlásila." " Proč?" "Protože ve škole patřím mezi nejlepší, takže potřebuji dokázat, že na to pořád mám. Držet krok s ostatními. Nevypadnout z rytmu." "Promiň, asi tomu dobře nerozumím. Ty potřebuješ někomu něco dokazovat?" "No když se na to díváte takto, tak asi ano. Rodičům a učitelům. Spoléhají na mě, že jsem nejlepší." "A jak se u toho cítíš, když musíš být vždy nejlepší?" Dívka byla trochu zaskočena touto otázkou. "No, je to popravdě dost náročné a stresující. Jsem v jednom kole, z každé strany na mě padají neodkladné úkoly a povinnosti a já už ani pořádně nevím čí jsem." " Řekni mi, co tě baví?" "Baví mě turistika. Miluji chodit po horách." "Tak to dělej." "Tak moc času na to nemám, ale o prázdninách, jednou za rok, zvyknu vyrazit s kamarády." " Dám ti jednu dobrou radu děvče. Dělej, co tě baví. Dělej to často, protože to je ten nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak dosáhnout všech odměn. Možná se nezavděčíš rodičům ani učitelům, ale budeš to ty, kdo bude konečně spokojený. Budeš-li kráčet za hlasem svého srdce nemusíš už nikdy více soutěžit. Konkurence zmizí, protože každý člověk má vlastní srdce a vlastní cestu. Neexistují dvě stejné. Půjdeš-li za hlasem svého srdce, nebudeš muset nikomu nic dokazovat. Lidé nedokáží být šťastni, tak si alespoň navzájem dokazují úspěch. Víš děvče, štěstí se nedá dokázat, dá se jenom prožít. Nepotřebuješ být nejlepší abys byla šťastná, potřebuješ pouze dělat to, co tě baví." Holka jenom s němým úžasem koukala na starého pána. Chvíli bylo ticho. "Teda pane, to je úžasné co říkáte. Děkuji. Takto jsem to vůbec nevnímala. Nechápu proč se takovéto věci neučíme ve škole. A víte co? Vy jste mi vlastně pomohl s tím mým sloganem. Už to mám: Nepotřebujeme být nejlepší, my děláme co nás baví. A je to." Dívka se rozloučila, cestou ještě starému pánovi zamávala. Ten opět s úsměvem a přimhouřenýma očima, nechal hřejivé sluneční paprsky dopadat na jeho tvář.

TAK TROCHU JINÁ KARKULKA
Babička byla velmi nemocná a také jí už táhlo k sedmdesátce. Dlouho měla potíže se zády, které se ještě znásobovaly, když třeba onemocněla chřipkou. Vyřadilo jí to ze života a jediné, co jí pomohlo zmírnit bolest byly léky. Proto se přemoudřelá karkulka vydala sama přes les s Ibuprofenem v košíku, aby své milované babičce pomohla. „Ahoj babi, tak už jsem tady, mám pro tebe ty léky. A babi? Proč vlastně musíš brát léky?“ „Protože mi pomáhají.“ „A jak ti pomáhají?“ „No tak, že mě přestanou bolet záda.“ „Napořád?“ „No to ne napořád, vždycky jenom na chvíli. A co se tak vyptáváš? Raději mi honem podej jednu pilulku a sklenici vody ať to mám čím zapít, dřív než mě z tebe rozbolí ještě i hlava.“ "Děkuji." "A babi? Ty chceš být zdravá?" "No samozřejmě, že chci být zdravá." "Tak přestaneš brát léky, že?" "Co to plácáš dítě za nesmysli." "No přeci jsi říkala, že když si vezmeš léky, tak tě na chvilku přestanou bolet záda, ale neuzdraví tě." Babička na vnučku vykulila oči. "A babí? Co tě uzdraví?" "Jo dítě zlaté, to kdybych věděla." Karkulka, se na chvíli zamyslela a pak s nadšením v hlase a úsměvem na rtech vykřikla: "Já vím, já vím co tě vyléčí babičko. Vymyslela jsem ti lék na uzdravení. Dám ti pusinku, usměji se na tebe a pohladím tě po vláscích, pak ti udělám čajík a přinesu ti ho do postele. Narovnám ti polštář i peřinku a přitulím se k tobě." Babička se zprvu pobaveně usmála, ale když měla vnučku v náručí, fakt se cítila o dost líp. "A babí? Proč si stará?" To už se babička chechtala jak zamlada. "Proč? No to nevím, dáváš mi moc těžké otázky. Jsi ještě moc malá, abys všemu rozuměla." "A babí? Musím být stará i já?" "Všichni stárnou dítě." "A proč? To se musí?" "No musí, musí. Prostě to tak je. Člověk se narodí, je mladý, plný krásy a síly. Toto období si užij naplno, netrvá moc dlouho. Pak slábne, nemocní až nakonec zemře." "A babí? Nešlo by aby lidé místo stárnutí mládli, když je mladost dobrá?" "No to by fakt nešlo." Babička se smála na plné kolo nad výmyslem své vnučku. "Teď už zavři na chvilku pusu i oči a zdřímneme si trošku." Karkulka souhlasila. Babička jí hladila po vláscích a usmívala se. Karkulka se už nestihla zeptat, proč by to nešlo, aby staří lidé mládli. Jakmile zavřela oči, zapomněla na svou otázku. Když si obě zdřímly karkulka si už nevzpomněla. Babička byla ráda, že nemusí odpovídat na zvídavé otázky vnučky, na které vlastně ani nezná odpověď. Karkulka tedy nestačila vymyslet lék na mládí. Zvláštní je, že staří lidé jsou považováni za moudré i když neznají odpovědi. Stejně tak je zvláštní, že malé děti jsou považované za hloupé, i když znají odpověď na všechno.

ŘEKL JEN PÁR SLOV A PAK ODEŠEL
Jeden mladý muž se na dlouho loučil se svou tajnou láskou. Byla velmi smutná a tak se ho zeptala: „Co tady budu bez tebe dělat?“ „Dělej co vyhovuje zrovna tobě. Máme ega, která nás chrání, ale zároveň brání srdci prožít pocit lásky. Aspoň že o tom víme. A taky víme, že když se jeden nebo druhý cítí špatně, protože se zamotá do svých představ a myšlenek, začne bojovat s čistou bezpodmínečnou láskou, která je prostě přirozená a vrozená, je to ten krásný pocit při zamilovanosti to jenom tehdy lidé naplno otevřou své srdce bez strachu, ten je součástí ega a až se emoce uklidní můžeme si to uvědomit a zachovat se vědomě. Třeba se svěřit se svými pocity. Jsem vděčný za každou zkušenost, která mému egu dovoluje postupně odcházet, protože se tím učím víc a víc otevírat své srdce lásce bez podmínek.

UČITELKA
Ležela ve studeném mechu. Vlasy měla rozprostřené po zemi. Dýchala mělce, pomalu studenou vůni lesa s pocitem jakoby se propadala níž a níž. Oči měla zavřené a svět ztichl. K životu ji probudilo silné mužské tělo, které jí bralo do své náruče. Rozpoznala v něm svého muže. S pootevřenými ústy vdechla jeho vůni. Stihla otočit hlavu směrem k lesu, kde stál její žák. Natáhla k němu ruku, ale nepomohlo to, bylo pozdě, její muž byl rychlejší. Mělo to tak být. Žák se díval, jak jeho učitelka mizí v dálce. Muž svou ženu pomalu uzdravoval. Až byla opět zdravá, rozloučila se a z hloubky srdce poděkovala svému muži za hřejivou péči. Dal jí všechno co měl. Musela tedy jít, protože její žák na ní čekal. Potřeboval se skrz ní dozvědět, kdo je. Stejně jak ona cítila, že skrz něj pozná sebe.

KONEC PŘEDSTAVENÍ

Jsme každý sám a zároveň spolu,
zasedáme všichni k jednomu stolu.

Jsou každý sám a zároveň ve dvou.
Věřím, že budou napořád se mnou.

Jsme lidé krásní, no různého druhu.
Jsme lidé zvláštní, však spojeni v kruhu.

Jsme dětmi, muži, někdy i ženami,
jsme v kravatách, občas jsme za dámy.

Jsme všichni herci a svět je naše divadlo.
Hrajeme špatné hry. Co nás to napadlo?!

Jsme cizí ve vlastních kostýmech, nosíme masky.
Chybí nám skutečné poslání dělané z lásky.

Snažím se přijít na to, co se skrývá pod převlekem,
s kým mám tu čest, co opravdu znamená být člověkem.

Zkoušíme tipovat, vymýšlet dohady, tvořit si různé představy.
Z nesmyslů, nepravd a domněnek vznikají mnohokrát obavy.

Touha v nás je silnější, city v nás jsou pravé,
přestaňme hrát zbytečné hry, není to zdravé.

Pozměňme scénáře, sobě i ostatním. Čiňme tak z lásky.
Pohleďme si do tváří, seberme odvahu a odhoďme masky.


NENECHÁVEJ SVĚT ČEKAT

Jsi láska, která je všude.
Jsi vším a všechno se může.

Jsi světem a svět je s tebou.
Jsi jedním utvořen ze dvou.

Jsi krása, které se daří.
Jsi slunce, co teplem září.

Jsi tvůrcem, i když to nevíš.
Svět čeká, co v sobě objevíš.

SÁM SOBĚ PŘÍSTAVEM

Jsi mořem, vzduchem, větrem,
Jsi ohněm, živlem, světlem.

Možná se ti zdá, že ve světě je velmi snadné se ztratit,
Zapomněl jsi, že domovem je tvá duše, můžeš se vrátit.

Najdeš tam všechno i odpovědi na složité otázky,
Je to místo bezpečí, hojnosti, klidu, míru a lásky.


MEZI SRDCEM A ŽENOU

Představ si má drahá, že jsi šťastná.
Žiješ v radosti ve světě plném hojnosti.

Je to krásná představa a je pro mě hodně lákavá.
Ale řekni srdce, jak jí můžu naplnit?
Jak tento krásný sen ve skutečnost proměnit?

Bez lpění a chtění přichází inspirace.
Můj hlas, ať je tvá motivace.

Pokaždé, když váháš na rozcestí, nevíš co teď.
Zeptej se mne, já znám odpověď.

Nejsi sama. Rozhodnutí je však na tobě.
Věř mi, já vždy stojím při tobě.

Podej mi ruku, čekám na tebe,
seber odvahu, děláš to pro sebe.

Tak už se usměj a přestaň se bát,
pochop, že nemusíš zůstat stát.

Volám tě, však počkám než povstaneš,
jdi za mnou, jen tak se tam dostaneš.

JSEM ŽENA

Mám tělo ženy, dokonalé se vším, co na něm je i není.

Moje vlasy jsou plné lesku, vůně a krásy,
mám svůdné rty, oči zářící hravostí, dlouhé řasy.
Úsměv a pohled, který léčí, můj dotek je jemný a s péčí.

Pleť je jasná, svěží, i když mou tvář zdobí drobné vrásky,
jsou důkazem odvahy jdoucí ženy po cestě za štěstím,
jsou symbolem zdraví, smíchu, věčné radosti a lásky.

Mám štíhlý krk, když odhalí ho vlasy,
holá záda kde andělská křídla rostou,
mám se ráda, jsem bytostí svou.

Jsem jemná růže, která potřebuje dotek muže.

Moje prsa chtějí něžný cit, úctu prokázanou mužem.
Jako by mu šeptala: "Tvoje děti nakrmiti můžem."

Křivky své postavy, přitažlivost mé kůže,
chtěla bych zahalit do tmy, snad se to může.

Jeho vášeň, mužná síla, rychlý dech... Přesvědčil mě.
Ukážu mu své tělo v plné kráse. Ležím nahá na zádech.

Jako žena mám přístup k moci,
skrze můj klín v temné noci,
otevřená citům s důvěrou a oddaností,
bez obav nad ztrátou nevinnosti,
pouštím lásku hluboko do svého těla,
tam by růst, kvést a sílit velmi chtěla.

Jsem žena a mám svou božskou moc.
Kouzlo, které ho nutí jít mi na pomoc.

Jak se dotkl mojí duše porazil v ní samotu a strach,
spolu v jedno, teď už můžem spočinout v nekonečných hrách...


MILUJI TĚ POTAJÍ

Tak už zhasni, stejně ležíš v posteli úplně sám.
Vidím ve snu tvé mužné tělo, já už taky zhasínám.

Už konečně zhasínám, jsem tu jen já a moje smutná samota,
nejsi tu ty - není nikdo, koho by zajímala má krása, či nahota.

Už je dávno zhasnuto, zkouším usnout, tvrdě spát a odpočívat.
Stýská se mi, že necítím tvůj dech, že se nemám na koho dívat.

Spi a snívej, nech si o mě sladce zdát.
Nemožné se přes noc klidně možným může stát.

Až se vzbudíš princezno má a začne naše další nové ráno, 
oba opět šanci máme, že dnes já uslyším tvé a ty zas moje ano.

DEN, KDY  NA ZEMI ZKRACHOVAL OBCHOD S LÁSKOU

Lidé si chodili ulicemi, míjeli se zdaleka i na blízko,
pohledy nebyly přímé do očí, byly smutné a nízko.

Osamělí v hlučném světě, odpojení od sebe,
bylo příliš těžké zvednout hlavu a podívat se na nebe.

Jako vystrašené malé děti báli se cizí blízkosti.
Všichni věděli, že jsou lidé, i tak měli strach z lidskosti.

Učili se velmi rychle, byli mistři ve tvorbě starostí.
Žit v obavách dobře uměli, stačilo jim pouze snít o radosti.


Z lásky se stal obchod, kde pravidlem bylo šetření, nedovolili citu volně proudit.
Nedali ji už nikdy zadarmo, zamkli ji a nepustili, budou se prý raději soužit.

Život se stal tak trochu tichým místem, plným trápení, námahy, boje a samoty.
Koho  byla vina, že se ochudili o štěstí, denně se potýkali s pocitem zloby a lakoty.

Nechápali situaci, nevěděli co se stalo,
vždyť se po nich přeci chtělo jen tak málo.

Jenom pohřbít v srdci lásku,
vyměnit cit za výplatní pásku.

Všechno přeci splnilo se, no vypadá to, že se někde chyba stala.
Už nešlo radovat se z ničeho, ani z dobře odvedené práce ani z mála.

Pocit smutku usadil se v hlavě.
Život víc neplynul lehce a hravě.

Vina byla mocná zbraň,
vybírala si svou daň.

Hledali viníky i vinu v sobě,
věděli, že žijí v těžké době.

Jednoho dne už lidem došly všechny síly, smířili se, že budou nejspíš propuštění.
Právě jim vypršel čas na pouhé snění, tehdy sebrali odvahu, ten den přišlo odpuštění.

Přiznali si špatný obchod, přestali se krutě soudit,
začali se radovat a nechali svou lásku volně proudit.

NOC NA BŘEHU JEZERA

Jednoho večera se mě zeptal kdo jsem. Seděli jsme na břehu jezera, popíjeli víno a bylo nám fajn. Chvíli jsem se zamyslela, trošku ostýchavě uculila a podívala se mu koketně do očí. „No to je těžká otázka. Hmmm, asi úplně obyčejná holka.“ Rozesmála jsem se. No on se ani nehnul, jenom na mě zamilovaně koukal a usmíval se. Až mě to vyvádělo z míry, a jak jsme se dívali navzájem hluboko do očí, cítila jsem, že to se mnou myslí vážně. Narovnala jsem se, trochu si poposedla, natočila jsem se čelem k němu a spustila jsem:„Víš, kdo jsem? Já jsem tvoje všechno, tvoje žena, tvoje kamarádka, tvoje máma, tvoje rodina, jsem tvou součástí. Já jsem ty. Skrz tebe poznávám sebe. Tak se neboj a žij, miluj a raduj se, já stojím při tobě a můžeš se ke mě kdykoli vrátit a zase kdykoli odejít, protože jsi volný. Pamatuj na to. Jsi mou součástí, neměj obavy, že mě zklameš nebo ztratíš. Jediné, co jsi přeji je milovat tě bez výhrad, těšit se s tebou i bez tebe, sdílet vše krásné s tebou i bez tebe, být jen tak s tebou i bez tebe a každičkou minutu si uvědomovat, jak jsem vděčná za to, že tě nám i nemám. Kolik štěstí mě potkalo. Ať už jsi kdekoli a s kýmkoli, na tom nezáleží, protože pouto mezi námi je věčné. Já jsem ty a ty jsi já. Můžeš mít i jiná nádherná pouta i já můžu mít své spřízněné duše, ale to vůbec nevadí, protože každé z těchto pout je originální, jedinečné a výjimečné. Nemůžou si konkurovat. To co je mezi námi je unikátní a proto nemám strach. Není konkurence, jsou jenom další krásná setkání, která obohacují naše životy, ale zároveň nám nikdy nemůžou narušit to naše pouto, protože to je jenom naše a toho si vážím a jsem za to vděčná. Chci být šťastná, chci abys byl šťastný, chci abychom byli šťastni. Spolu i každý sám. Jsem s tebou všude kam jdeš, jsem ve tvé hlavě, ve tvém srdci a ty víš, že můžeš všechno, protože tě miluji a ty miluješ mě. „ Políbil mě, pevně k sobě přivinul, jako by si chtěl chránit ten nejcennější poklad na celém světě. Zastavil čas a nikdo jiný v tu chvíli neexistoval. Jenom já a on v pevném objetí.

JAK SI SNADNO A RYCHLE VRÁTIT DO ŽIVOTA RADOST

Kdyby se mě někdo zeptal, ať mu vysvětlím, co znamená lidský život, asi bych řekla, že se jedná o emoční vlnu. Co je život? Život je emoční vlna. Myslím tím, když jednou jste nahoře a jednou dole. A znovu. Jednou nahoře a zase šup pád dolů. Emoční pád. Pokles chuti, energie, nadšení, motivace, radosti. A potom, z ničeho nic, stane se něco, co způsobí růst. Štěstí, dobrá nálada, úspěch, radost i energie začnou stoupat. A hurá, zase jsme na vrcholu. Emočním vrcholu.

Život prostě není rovná čára. To bychom už nic necítili a byli mrtví, úplně stejně jako když přestane pracovat přístroj, na jehož monitoru se místo vlnovky zobrazí rovná čára a ozve se dlouhé monotónní pííííp.

Proč je pobyt na emočním dně důvod k radosti?

Emoční dno totiž pořád znamená růst.

Kdybych ti řekla, nakresli mi tvůj život jako vlnu, asi bys udělal tohle:

Ovšem tvůj život na vlně vypadá ve skutečnosti takhle:

Jestli jsi momentálně na dně, začni se radovat, protože právě v této chvíli jsi nejvýš ve svém životě. Tvoje momentální dno se ve skutečnosti nachází výš než tvůj poslední vrchol. S každou zkušeností jsme blíž a blíž k poznání a pochopení smyslu naší existence. Užívej si jízdu, je to zábava. A kdyby ses náhodou ocitl na dně, vzpomeň si na tento článek. 

STRÁŽNÝ ANDĚL

Přišla bytost zrozena z krásy.
Přišel anděl s dlouhými vlasy.

Přistál zde na zemi přímo z nebe.
Má tady zanechat velký kus sebe.

Kochá se okolím, krásou, svět je kouzelný.
Potkává tebe, jsi pro něj vskutku tak nádherný.

Spatřil tvůj obličej, raduje se moc, dává ti svůj úsměv magický.
Má pro tebe poselství, tvůj osud ti vzkazuje, že není tragický.

Svá andělská křídla zvedá, zná svoje poslání.
Pomůže ti zjistit, na co máš jako člověk nadání.

Odhalit talenty, dodat ti odvahu, to ho těší moc.
Je tu pořád s tebou, chrání tě, chodí ti na pomoc.

"Vždy můžeš." "Bude to nevhodné, vím co se nesmí a co se nedělá."
"Pokaždé, bez obav, se srdcem řiď, přeci máš mne strážného anděla."

AFIRMACE VE VERŠÍCH PRO ŽENY

Datum i den svého zrození jistě znáš.
Opravdu věřím, že dobrou paměť máš.

Vzpomínáš si na početí, když ses chystala na tento svět?
Někdy víš, že život tě netěší, svou vůni ztratil jarní květ.

Když se žal, smutek, strach i hněv projeví v nemoci.
Smíš se rozhodnout znovu žít,  sama sobě pomoci.


Štítivost a odmítání vlastní osobnosti může zanechat stopy na tvé kůži.
Měj se ráda jaká jsi. Je to lék na problém, který tvé tělo moc vyřešit touží.

Svou sílu znáš, no stále ji ještě odmítáš, proto alergii na jídlo i některé lidi máš.
Svět je bezpečné a přátelské místo, smířený buď se životem, který dobře znáš.

Když cítíš marnost a vinu, když zavrhuješ sebe sama, tak snadno také alkoholu podlehneš.
Oceň svou osobnost, buď v přítomnosti, měj se ráda a svému životu znovu cenu pozvedneš.

Někdy se můžeš potkat s náhlou bolestí, po bezpečí a lásce nejspíš velmi toužíš.
Lidé tě milují, ty je máš taky ráda. Spokojená buď se sebou, vše dobré si zasloužíš.

Žena je svobodná, má své tajné touhy stejně jako muž.
Však někdo rozdal úkoly, ona má být dobrou matkou už.

Uvízla v roli, bojí se zvolit si vlastní směr, pohnout se vpřed, východisko zdá se pro ni není.
Odpusť si, všemu a všem, daruj si svobodu i celulitida zmizí pryč, nastal konec tvého lpění.

Máš právo na štěstí, jsi mistrem umění, který snad zapomněl na význam svého žití.
Radost, zdraví, láska a nadšení z tvého tvoření, jsou pravé důvody proč tady smíš býti.

MYSLELA JSEM SI, ŽE FYZIKA JE NUDA, ALE POTOM...

Vzpomínáte na hodiny fyziky? Tolik let jsme strávili vysedáváním v lavicích a biflováním pouček. Já byla vždy šprtka, takže moje nejhorší známka z fyziky byla dvojka. I tak jsem obsahu pouček nikdy nerozuměla a hlavně jsem je rychle zapomněla. Ano musím uznat, že někteří učitelé uváděli i příklady pro lepší představivost. V paměti mi zůstalo často zmiňované slovo těleso nebo působení svou těles. Značky, zkratky, vzorečky, vše jaksi neosobní trochu zbytečné a moc složité. Mám po těch letech dojem, že úkolem studenta bylo popsat odborně běžné věci, které člověk dávno znal, ale z nějakého záhadného důvodu, je musel umět odříkávat prostřednictvím komplikovaných pouček. Za tento um byla jednička, když student řekl vše takzvaně správně, myšleno slovo od slova. Takovýchto jedniček já měla hromadu.

Jako dítě jsem neznala důvod, proč se musím učit fyziku. Nějak zvlášť mě tento předmět nezajímal, nejspíš proto, že se mě netýkal a neviděla jsem žádné souvislosti mezi fyzikou a mým životem. Jednoduše mi nikdo nebyl schopen dostatečně jasně vysvětlit, proč je to tak důležitý předmět, že je zařazen do učebních osnov. Po patnácti letech jsem si na fyziku náhodou vzpomněla. Snad proto, že jsem se na ni podívala ze svého jedinečného úhlu pohledu a ne z pohledu tělesa. Přeci fyzicky existuji, takže ta fyzika se mě asi týká víc než jsem si myslela. Proč jí tedy nevěnovat trošku pozornosti.

Archimédův zákon
Těleso ponořené do tekutiny, která je v klidu, je nadlehčováno silou rovnající se tíze tekutiny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa. Platí pro kapaliny a plyny.

Co že?! I po tolika letech mě teď ovládl vztek nad tím, že jsem se snažila tuto poučku naučit nazpaměť, jenom proto, že se to ode mně vyžadovalo! Jak nás jen mohli ve škole takto trápit?! Uvědomuji si, jak jsou děti snadno manipulovatelné. Ale nevadí. Dnes jsem dospělá a můžu si ten zákon vysvětlit po svém. Takže, prý platí pro kapaliny a plyny. No dobře. Lidské tělo je složeno ze 70% vody a plyny se také jistě nějaké najdou, zejména ve střevech. Takže můžu říct, že platí i pro lidi. Člověk se tedy může chovat jako těleso, zároveň jako kapalina a někdy i jako plyn. Při bližším vysvětlení této poučky jsem se dočetla, že největší význam při studiu chování tělesa, sehrává jeho hustota. Takže je potřeba porovnat hustoty dvou těles. Když dva lidé vyvinou svou sílu, může to být pěkně husté. Dokonce může dojít hned ke třem případům.

1. Oba jsou stejně hustí – síly neboli hustoty jsou vyrovnané a jeden je harmonicky součástí druhého a druhý je harmonicky součástí prvního, prostě ideální stav.

2. Ten kdo se tváři jako těleso je hustější než ten, kdo se tváří jako voda – prostě ten hustější půjde pěkně ke dnu, má větší sílu než voda, ta na něho nemá páky a proto se prostě potopí až na dno a vzhledem k tomu, že voda je vůči té síle slabá, nejen že ho nedokáže vytáhnout, ale ani neumí zabránit jeho pádu na dno. Hmmm. Myslím, že ani jednomu z toho není do zpěvu.

3. Voda je tentokrát pěkně hustá ve vztahu se slabým tělesem.
Když je voda hustější, tak si jednoduše nepustí slabší těleso k tělu. To nemá sílu, aby proniklo hlouběji pod povrch vody a poznalo ji více. Těleso si plave po hladině, zdálo by se navenek, že je s vodou spojené, ale cítí, jak je vodě vlastně strašně moc vzdálené. Touží se přiblížit, ovšem nemá tu správnou hustotu. Voda vidí, jak se cosi vznáší na její hladině. Zajímá se o těleso, je zvědavá a nechápe proč nejde blíž. Snad že by nebyla pro těleso dost zajímavá, nebo že by ji nemělo rádo? Hmmm. Oba jsou smutní a zklamáni díky svým domněnkám. Vtip je v tom, že ani jeden nezná skutečnou příčinu neštěstí, kterou je jejich vlastní hustota.

Inu, rovnováha zdá se být klíčem ke štěstí.

Zákon přitažlivosti
Myslím, že znalost tohoto zákona je pro šťastnou existenci na Zemi více než prospěšná. Ve sbírkách zákonů ani v ústavě sice uveden není, takže by se mohlo zdát, že není našim právem ani povinností, ovšem je to trochu vtipné, protože tento zákon paradoxně platí pro nás všechny.

Wikipedie uvádí: Je to pojem užívaný, když se bere do úvahy povaha těles, která se vzájemně přitahují a touto interakcí popírají sebe sama jako stabilní fyzikální zákon. Tento by měl sloužit k prokázání a definování stabilních specifických vlastností a měl by být experimentálně potvrditelný, jako konstantní.

Cože?! Vůbec této poučce nerozumím, ale můžu vám říct moje znalosti o tomto zákoně. Když se řekne zákon přitažlivosti, představím si zamilovanost. Když se člověk zamiluje svět je tak krásný a objekt naší lásky je taak dokonalý. Ten pocit známe všichni, také známe pocit když zamilovanost opadne. Ale jak je to možné? Co se stalo, že najednou ten krásný pocit zmizel? Když budeme vycházet z přesvědčení, že svou realitu jsme schopni tvořit sami a že jen na nás závisí jak se cítíme, tak se zde nabízí otázka pozornosti. Když jsme ve stavu zamilovanosti tak veškerá naše pozornost směřuje na to krásné, které pak vidíme a vnímáme okolo sebe i na partnerovi. Pak se jednou, dvakrát nenaplní naše očekávání a hups, najednou pozornost věnujeme věcem, se kterými máme spojený špatný pocit. Stejné přitahuje stejné. To je dobré si uvědomit, protože tento zákon se vztahuje na všechno i na naše emoce. Je dobré být si vědomý svých pocitů, můžu pak s nimi dále pracovat.

Třeba cítím smutek. Věnuji mu pozornost a pěkně ho nevědomky posiluji. Čím více jsem smutná tím více událostí, lidí a situací k sobě přitahuji, tak abych si pěkně vychutnala svůj smutek. Jsem šťastná, mám z něčeho radost, takže stejné přitahuje stejné. Budu přitahovat, lidi, situace a události, které mi budou vyvolávat pocit radosti. Jak jednoduché. V podstatě žijeme v emocích a emocemi. Svět vnímáme a prožíváme díky emocím. Čemu věnujeme pozornost, to posilujeme a podporujeme.

Takže proto...

Jsem bohatá. Nechutně bohatá. Mám miliony na kontě. Co miliony, já mám miliardy. Skládám si štosy pětitisícovek do skříně a mám znovu chuť ty voňavé papírky vyhazovat do vzduchu a smát se u toho jako blázen, když mi budou padat z nebe jako sníh.  Povzdechnu si blahem, pěkně srovnám tlustou hromádku bankovek, dám ji do peněženky a vyrážím, s úsměvem od ucha k uchu, ven. Nejdřív si dám výborný oběd, pak jdu na nákupy, žádné výprodeje, na cenu se už nikdyyy víííc nemusím dívat. A nakonec masáááž. Nechám se hýčkat a vyberu si tu nejluxusnější z nabídky. Masírovat mě bude nejvíc sexy opálený, voňavý a svalnatý masér, který ví kam sáhnout.  :) Hned když se vrátím domů, tak se běžím podívat do skříně a těch peněz je tam snad ještě víc. Mám takovou radost, že mi nejde zavřít pusa od úsměvu. To mi už asi tak zůstane, mám pocit. A rozesměji se ještě víc. A pak usnu jak to nejspokojenější miminko na světě.

Myslíte, že je to možné? Myslíte, že se to může stát? Cokoli, co lidská mysl vymyslí, se může stát realitou. Takže popusťme uzdu své fantazie a nechme tělo zaplavovat příjemnými pocity. Přeci stejné přitahuje stejné. Tak proč ne:)

S LÁSKOU K SOBĚ VLASTNÍ

Naučili tě jíst, ale nenaučili tě jídlo si vychutnat.
Naučili tě chodit, ale nenaučili tě jak poznáš kam jít.

Naučili tě mluvit, ale nenaučili tě vyjádřit se.
Naučili tě psát, ale neumíš popsat sám sebe.

Naučili tě číst, ale neumíš porozumět.
Naučili tě poslouchat, ale neřekli jak důležité je naslouchat.

Naučili tě kdo jsou oni, ale nevíš kdo jsi ty sám.
Nevíš nic.

Jsi na začátku cesty k sebepoznání.
Začni se znovu učit.

Začni se o sebe zajímat.
Začni udávat jasný směr svým krokům.

Začni vyjadřovat to, kým doopravdy jsi.
Začni rozumět tomu, kdo jsi.

Začni naslouchat sobě i druhým.
Začni jasně vidět, kým jsi. Jsi tvůrce.

Jsi na začátku cesty do světa, který sám tvoříš.
Vytvoř skutečnou pravdu.

Vyšperkuj cestu na jejímž konci vidíš jasný cíl.
Vyjadřuj svou bytost s lehkostí a láskou.

Tvoř v souladu se svou podstatou.
Tvoř harmonii mezi tvým citem a myšlenkami.

Tvoř s úsměvem, protože rozumíš podstatě.
Jsi to ty.



Buď pro ostatní sám sebou, dej jim možnost se od tebe učit.

Jdi svou cestou, ať vidí, že i oni můžou jít svou.

Hraj si každý den, ať to zkouší taky, i oni si můžou hrát.
Sviť do dálky jako slunce, ať zjistí, že i oni můžou svítit.

Tanči a zpívej, ať také vědí, že můžou.
Vyzařuj harmonii a rovnováhu, ať poznají, co znamená cítit klid a mír, ať vědí, že taky můžou.

Raduj se naplno, směj se nahlas, ať se učí nebát se otevřeně projevovat radost.
Miluj sám sebe, ať vědí, že jsou milováni a můžou také milovat.

ŽÍT ČI PŘEŽÍT? TO JE OTÁZKA.
Jednou jsem v bývalé práci, s bývalým kolegou, trávila úplně běžný pracovní den. Znáte to, vyřídit nějaké ty úkoly, stihnout nějaké ty termíny, pak checknout facebook, dát si kafe, zajít na oběd, prohodit mezi sebou pár slov, ať se člověk ujistí, že není úplný stroj, ale pořád ještě naštěstí trochu lidská bytost. Pracovala jsem v jedné korporátní společnosti, kde jsem zastávala funkci kancelářské krysy.

Den tak nějak plynul a já přidala na facebook komentář, kterému jsem, ani nevím proč, sama dala like. Netrvalo dlouho a posměch ze strany kolegy se dostavil. „Ty vole Zuzano, ty si likeuješ vlastní komentáře, to ses zbláznila? Co ty si za retarda. Bože, bože. Víš o tom, že je to trapný a že se to nedělá?“ No začala jsem o sobě vážně pochybovat. Solidně mě znejistil. Pomyslela jsem si, no super trapaaas. V rámci zachováni vlastní důstojnosti jsem se tento, skoro zločin, snažila obhájit.

Celkem vtipná historka, možná si zrovna říkáte. Ale ona má trošku hlubší podtext.

Na začátku byl sen, ten sen patřil majiteli celé korporace. Tento majitel začal svůj sen realizovat. K tomu potřeboval lidi. Potřeboval hodně lidí, kteří by mu s jeho snem pomáhali. Našel je. Našel ochotné lidi, kteří se dobrovolně každý den podílejí na budování jeho snu, zatímco jejich vlastní sen už ani nedoufá, už jenom spíš tiše pláče nad svým nenaplněným osudem. Ale co, říkají si ti lidé, tak splním všechny úkoly, dostanu od šéfa pochvalu, bude mít radost a odnesu si za to nějaké peníze. Budu se tvářit, že mi to stačí, že mám vlastně štěstí a že můj život mi vlastně nevadí a jsem v celku spokojený člověk. Hmmmm. Vážně vám to stačí?! Ano chápu, pochvala od šéfa potěší, ale ještě aby neměl dobrou náladu, když vidí jak se mu zhmotňují vize před očima a opravdu chápu jeho vděčnost směrem k vám. Pomáháte mu tvořit jeho sen, dobrovolně se vzdáváte svého a vystačíte si s pár korunami. No neříkejte, že kdyby toto někdo dělal pro vás, že by vás to netěšilo.

Já vím, to bylo samé: ,,pojď mi pomoc, buď tak hodná a pomáhej mamince, nezlob tátu a jdi mu s tím pomoc, měli byste si více pomáhat, měla bys mi víc pomáhat, nic neděláte, pořád je tu bordel.“ Už od dětství nám vtloukali do hlavy tyto a podobné fráze, až v nás vypěstovali tak nízké sebevědomí, že budeme ochotně a rádi pomáhat druhým a ještě za to budeme na sebe pyšní, jak jsme šikovní a užiteční protože nás za to pochválí a hlavně nás budou mít rádi. Budeme se předhánět v tom, kdo udělá víc, kdo pomůže víc, kdo pracuje líp a ten nejlepší si zaslouží pochvalu. Hurá. A potom jsme klidně schopni obhajovat a prezentovat sen cizího člověka a mít z toho náramnou radost, jak jsme vlastně strašně moc užiteční.

Ovšem postavit se sám za sebe, odprezentovat svůj vlastní názor, dát si like a začít si plnit vlastní sen je taaak děsivá představa. Chybí nám sebevědomí, nevěříme sami sobě, pochybujeme o vlastních názorech, jestli jsou vůbec správné, že. Kdo ví. No kdo by to tak asi mohl vědět, že. Nevěříme, že něco dokážeme sami, jak bychom si mohli věřit, když jsme pořád jenom pomáhali, asistovali, samotné nás nenechali udělat nic, co kdybychom si náhodou ublížili. „Raději se jenom dívej, to je pro tebe moc nebezpečné, co dělá tatínek. To není nic pro tebe. To ty ještě nemůžeš dělat.“

Jsme dospělí, ale co to znamená? Kam zmizelo to dítě, kterým jsme byli? Nikam. Pořád je v nás. To malé šťastné a neohrožené dítě jsi pořád ty. Akorát nosíš kabát dospělého člověka. Je trochu těžký a nepohodlný, ale prý je celoročně trendy, takže ho nesundáváš ani v létě. Vlastně nikdy. Občas nesměle rozepneš pár knoflíků, aby sis připomněl, jak je to krásný pocit, když se zhluboka nadechneš čerstvého vzduchu. Většinou jej zapínáš pevně až po krk. V každém z nás žije. Bez rozdílu. Naprostý originál s darem, který nemá nikdo jiný na světe. To dítě můžeme v sobě cítit. Pokaždé, když projeví své nadšení, tak o něm víme. Je tam. Pořád jsi to ty. Nahý a bez kabátu. Jenom ty sám. Nezlobí se na tebe, že ho zanedbáváš, že se s ním nechceš bavit, že ho necháváš samotné, že s ním nemluvíš, že ho neposloucháš. Miluje Tě. Pokaždé, když mu dovolíš, aby promluvilo, pokaždé když mu dovolíš, aby se projevilo je vděčné. Je Ti tak vděčné. Je šťastné a usmívá se. To dítě jsi ty. Nemusíš mu ubližovat, nemusíš z něho mít strach. Dovol mu být, kým je. To dítě jsi ty. Dovol mu být šťastným. To dítě jsi ty. Neustále Ti dává o sobě vědět. Ono to s tebou nikdy nevzdá. Vyslechni ho. Po čem touží? Dej mu šanci. To dítě jsi ty. Dovol mu, ať ti ukáže ten fantastický dárek se kterým se narodilo. Přišlo na svět kvůli tomu, aby ho všem ukázalo.

„Ahoj všichni. Podívejte s jak úžasným darem jsem se narodil. Já mám takové štěstí. Podívejte, co umím. To je tak nádherné. Jsem ve vytržení ze svého daru a nemůžu se dočkat, až uvidím ty vaše.“ Neodmítej dar. Je to tvůj dar. Je to dar. Prostě dar. Máš ho. Je tvůj. Představ si, jak velmi jsi milovaný, když jsi dostal dar. Nemusel jsi se o nic zasluhovat, nemusel jsi nic oplácet. Svět tě oslavuje jen proto, že jsi. Jsi milovaný životem a ten k tobě chová velikou úctu. Jen proto, že jsi. Každý den se z tebe těší. Každý den je vděčný, že tu jsi. Že existuješ. Ví o tvém daru a oslavuje tvoje bytí na Zemi. Dovol si zářit štěstím. Máš na to právo. Jsi to ty. Je to tvůj dar. Nemusíš se ničeho bát, to jak to opravdu cítíš uvnitř, je rozhodně správné.

INTIMITA - VSTUPENKA DO VZTAHU
Jak je možné, že se člověk zamiluje? Prožívá nezvykle příjemný pocit, říkáme tomu zamilovanost. Ale co to je za pocit? Kde se vzal? Jak vznikl? Můžeme ho obnovit? Domníváme se, že za náš vlastní prožitek může někdo jiný. Cítíme zamilovanost, když vnímáme objekt své touhy a hodnotíme ho jako dokonalý, protože si myslíme, že on je příčina našich příjemných pocitů, že on za ně může, že on je jejich zdroj, že bez něho pocity nebudou. Není to pravda.

Pocit zamilovanosti cítíme pokaždé, když si s nějakým člověkem navzájem dovolíme do sebe vidět. Dovolíme mu do nás nahlédnout, staneme se zranitelnými, odhodíme strach a to samé dovolí on nám. Přesně v tu chvíli prožíváme zamilovanost. Je to napojení srdcí. Je to prostor s absencí strachu a nedůvěry. Říká se tomu intimita. Může to být často i matoucí, protože lidé o tom moc informací nemají. Zamilovanost je chápána jako něco speciálního, co trvá chvíli a pak už ne. Zejména v dlouhodobém vztahu. Proč to napojení neobnovujeme, když je to tak skvělý pocit? No třeba o tom nevíme, nevíme jak. Nevíme, že se jedná o vědomý proces. V dlouhodobém vztahu máme tendenci svá srdce zavírat ve snaze, ochránit se před zraněním, což úplně nejde, protože již samotná skutečnost ztráty intimity je zraňující. Můžeme ji kdykoli obnovit. Jednoduše. Vzájemným otevřením srdce jeden druhému. S důvěrou svěřit své pocity partnerovi a poslechnout si jeho upřimné pocity vytváří intimitu. Vytváří souznění. Připadáme si spokojení a pochopeni. Cítíme se krásně.

Intimita nemůže vzniknout nikdy tam, kde je nedůvěra, lež a strach. Spousta vztahů krachuje na základě ztráty intimity. Doma se vám nedostává, tak hledáte jinde. Najdete člověka, se kterým intimitu prožijete. Myslíte si, že je to ten pravý. Ukončíte vztah na základě trvalých neshod, nebo spíše na základě nedostatku informací o intimitě a vrhnete se do dalšího, kde se s odstupem času ocitnete s pocitem nedostatku intimity, tedy koncem zamilovanosti a jste tam, kde jste byli.

Člověk si sebou z dětství nese různá zranění, proto pak tolik lidí v dospělosti má s intimitou problém. Bojí se otevřít své srdce, ovšem zavřené srdce není schopno zamilovanosti. I tak nám osud do cesty posílá lidi, kvůli kterým jsme ochotni srdce otevřít i s vědomím možného zranění. Proč to riskujeme, když to tak bolí? No možná proto, že láska i bolest naše srdce otevírá. A s otevřeným srdcem se dějí zázraky. Asi nás svět opravdu miluje bez podmínek, že se stará o to, aby naše srdce jednoho dne zůstalo již navždy otevřené.

NEJLEPŠÍ ROZHODNUTÍ JE VŽDY TO VLASTNÍ
Stojíte před volbou, před velkou životní změnou a musíte se rozhodnout. Váš hlas. Vaše ano. Vaše ne. A vy nevíte. Neumíte učinit volbu. Neumíte udělat vlastní rozhodnutí. Co je nejlepší pro vás? Nevíte, co je nejlepší. Ano není to nejlepší, ale ani ne není to nejlepší pro vás, zdá se. Přeci, když řeknu ano, tak to pro někoho bude znamenat ne a když řeknu ne, tak to pro někoho bude znamenat ano. Podle čeho se rozhodnete, když nevíte? Neumíte posoudit, která volba je pro vás samotné nejlepší, navíc je v této kauze zainteresováno více lidí a vy nechcete hrát roli soudce, který někoho osvobodí a jiného odsoudí k zármutku. Nevíte, co je nejlepší. Tak co uděláte? Jak se rozhodnete?

Nerozhodnete se. Neuděláte nic. Učiníte tu nejbezpečnější volbu. Necháte rozhodnout druhé. O vás. Dobrovolně budete čekat na rozsudek. Nebudete ten, kdo rozhoduje, nebudete soudce. Domníváte se, že se vás to netýká, že přenecháním volby jste se zbavili odpovědnosti. Možná se vám ulevilo. Už to není vaše věc. Jste z toho venku, mohlo by se zdát. Ale tak to není. Vy jste se totiž rozhodli. Rozhodli jste se o sobě nerozhodovat. Je to vaše rozhodnutí. Myslíte, že je také nejlepší? Rozhodně je bezpečné a pohodlné. Když učiníte nejpohodlnější a zdánlivě nejbezpečnější volbu, když se rozhodnete, že nebudete o sobě rozhodovat, tak to udělá pokaždé někdo jiný za vás. To jeho rozhodnutí se vám nemusí líbit, ale útěchou, v zdánlivě bezvýchodní situaci je vědomí, že vy s tím nemůžete nic udělat. Hrajete roli oběti a za vaše neštěstí může soudce, kterého jste zvolili do funkce vy. Znáte jméno viníka a to se vám hned trochu uleví. Přeci za to může on. Ale pořád jste to vy, kdo se cítí špatně. Pořád jste to vy, kdo je v bezvýchodné situaci. A co teď? Smířím se s tím, že se budu po zbytek života cítit špatně a jedinou pro mě dostupnou zábavou v tomto vězení křivd a naschválů bude označování viníku za moje neštěstí? Nebo přestanu hrát? Jak ale ukončit hru?

Stejně, jak jste ji začali. Vlastním rozhodnutím. Dělat vlastní rozhodnutí není ta nejbezpečnější a nejpohodlnější cesta, protože to sebou nese riziko, že se naše rozhodnutí nebude líbit ostatním. Ovšem, když necháte o sobě rozhodovat druhé, rozhodně se to nebude líbit vám. Navíc to rozhodnutí nemusí být dobré, může být klidně špatné. Ano. Ale záleží na tom? Já myslím, že ne. Myslím, že ta nejlepší rozhodnutí, která můžeme v životě udělat nejsou dobrá ani zlá. Ta nejlepší rozhodnutí, která můžeme v životě udělat jsou naše vlastní rozhodnutí.

JSEM JEŠTĚ JENOM DOSPĚLÁ, TAK SE MUSÍM HODNĚ UČIT OD DĚTÍ.

Alice byla třicetiletá zoufalá žena, které se v životě pokazilo snad vše, co mohlo. Jediným důvodem k oslavě byl fakt, že ráno dokázala vstát z postele. Když měla lepší den, tak zvládla nakoupit a uvařit večeři. Asi se to nezdá, ale věřte mi, pro ni to byl obrovský úspěch. Život jí nedával smysl a zrovna byla příliš slabá na to, aby mu ho dala sama. Na pokraji beznaděje, se značnou dávkou marnosti a ve stavu rezignace, snažila se, tak nějak pomalu přežít.

Jednoho večera seděla ve společnosti televize, pod dekou s bylinkovým čajem v ruce, na gauči. Zapípal jí telefon. Její sestra konečně po týdnech přenášení porodila syna. Po dlouhé době pocítila radost a úlevu. Hlavou jí prolítla pozitivní myšlenka. Teď si ze svého seznamu nezdarů mohla klidně jeden vyškrtnout. Uvědomila si totiž, že i kdyby se jí nepovedlo potkat do konce svého plodného období pana dokonalého, že to vlastně zas až tolik nevadí, protože kdyby v tomto životě nestihla mít svoje vlastní děti, tak má alespoň synovce, kterého může učit, dát mu lásku, pozornost a péči.

Malý rostl jako z vody. Alice s ním trávila docela dost času. Jak ho tak pozorovala, všimla si, že je fascinován každičkou věcí v jeho dosahu. Nebyl na světě ani rok a s velkým zájmem zkoumal vše nové, všemu věnoval obrovskou důležitost. S nadšením, bez předsudků, bez obav. Alice se rozhodla, že se od něj bude učit. Uvědomila si, jak moc ztratila zájem o vše kolem. Co má on? Zájem o všechno. Co mám já? Nezájem o to, co je v mém dosahu, mám zájem o to, co nemám a to je dost bolestný pocit - nemít, také nemít zájem bolí a když zájem máte, ale tu věc nemáte, tak to také bolí. Ano, to co již měla ji nezajímalo, už to měla. Už to znala. Naskytla se proto otázka, proč nejde zkoumat to, co nemá a o co má zájem? No. Že by obavy a strach z neznáma? Přeci to známé také neznala, nejdříve to všechno musela poznat, aby se to pro ni známým stalo.

Její synovec neměl strach. Šel klidně vstříc neznámým věcem. Neuměl chodit a přeci lezl po schodech. Je to šokující, pozorovat někoho, kdo se vůbec nebojí. Někoho, kdo nemá předsudky, obavy a očekávání. Hlavu měla plnou myšlenek. Kde se ve mně vzal ten strach? Přeci i já jsem to malé dítě, přeci při pohledu na něj se dívám do zrcadla a vidím se tam, ale s tím rozdílem, že já cítím strach. Můj synovec neumí mluvit, ale umí se ozvat. Když má hlad, když chce spát, když se mu něco nelíbí, když s něčím nesouhlasí, tak to dává najevo. Dává najevo, co cítí, dává najevo své potřeby. Jaký je mezi námi rozdíl? No kromě třiceti let a faktu, že on je muž a já žena, by snad žádný rozdíl mezi námi být neměl, ale je. Já umím mluvit, ale neumím se ozvat. Neumím dát najevo své pocity, neumím si říct o to, co potřebuji. Hmmm, když nad tím tak uvažuji, tak kdesi hluboko uvnitř vím, že to také umím. Přeci dítětem jsem byla. Už jsem to jednou dokázala. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Vím, že bych to také dokázala. Ozvat se. Zakřičet. Dupnout. Odejít. Rozbrečet se. Usnout, když se mi chce. Nahlas se smát, když jsou všichni potichu. Být spontánní. Tak co sakra dělám jinak než on?.... No jo, já se bojím. Jsem zapomněla, že on nemá strach. Takže bych se mohla naučit jak nemít strach. Hmmm. Ta představa mě děsí. Když zapojím trochu dedukce, tak on pocit strachu nezná. Já ano, takže se asi musím smířit s faktem, že strach prostě cítím. No a co. Jdeme dál. On dělá nebezpečné věci, protože neví, že jsou nebezpečné a proto je dělá, protože se nebojí a když je udělá, tak se mu nic nestane. Takže při troše odhodlání můžu svůj strach překročit a udělat také pár riskantních kousků, sice se strachem, ale s důvěrou, že se mi nic nestane.

Alice se o sobě od svého synovce hodně naučila. Uvědomila si, že všichni dospělí občas potichu volají o pomoc, ale tak, aby je nikdo neslyšel. Nesmí být slyšet, přeci by už všechno měli zvládat sami, už by měli všechno umět. Jsou dospělí. Měli by umět se nebát. Nikdo nesmí na dospělém poznat, že má strach, že udělal chybu, že touží objevovat svět. Nesmí do něj být vidět, nesmí ukázat kým je. Ostatní by si mohli myslet, že se chová jako malé dítě. Nesmí být spontánní. V dospělém světě je to totiž projev nezodpovědnosti. Dospělý člověk se musí ovládat. Tak se ovládá a ovládá a ovládá. Umí být tak pod kontrolou, že to jednoho dne prostě nezvládne. Jednoho dne se neovládne a neuhlídá to malé dítě, kterým ve skutečnosti pořád je. Jednoduše dospěje k závěru, že být opravdu dospělý znamená zůstat svůj, tedy být tím neohroženým dítětem, které nemá ze života strach.

ZÁBAVNÍ PARK JMÉNEM TVŮJ ŽIVOT

Jednoho dne jdeš vybrat poštu a ve schránce najdeš barevnou vstupenku. VIP vstupenku do vlastního života.
Rázem stojíš u otevřené vstupní brány. V dáli slyšíš zvuk horské dráhy a vůni atmosféry letního večeru. Kolik štěstí máš, že zrovna ty můžeš vstoupit. Vděčnost a vzrušení nesou na křídlech motýli. Cítíš je ve svém břiše, zběsile poletují a nemohou se dočkat, až je vypustíš. S nadšením se rozebíháš dovnitř a ve vzduchu je cítit dobrodružství. Vidíš spoustu lidí, jak hrají hry, jak se baví. Vnímáš je a jdeš dál, jdeš parkem dál a jsi fascinován tou rozmanitostí, ruchem a hudbou kolem sebe. Všichni si hrají a ty nemůžeš uvěřit, že jsi tady taky.

Jsi na opravdu rušném místě, ale jakoby se tě to netýkalo. Vnímáš vše kolem, ale jakoby jsi tam nebyl. Jakoby jsi byl pouhým pozorovatelem. Vidíš všechny ty lidi při jejich hrách a víš, že jsou to jejich hry. Dobře víš, že nemůžeš vstoupit do hry, když sám nechceš.

Jdeš dál parkem. Jedna hra se ti moc zalíbí, tak jdeš blíž, začneš hrát. Lidé tě vítají s nadšením a radostí. Připojil ses totiž k lidem, které baví stejná hra. Až budeš mít dost, rozloučíš se a jdeš dál. Připojíš se k jiné hře. Takto trávíš svůj čas v parku až do chvíle, než vymyslíš svou vlastní hru.

Začneš ji hrát a najednou se k tobě připojují jiní lidé, kterým se ta tvoje hra náramně líbí. Hraješ si svou vlastní hru s lidmi, které baví. Je ti skvěle, už snad ani nemůže být líp a právě v této  chvíli se k tobě připojí člověk, který tvou hru doplní o kousek dokonalosti, o ten kousek,o kterém jsi ani netušil, že by mohl v tak bezchybné hře chybět...

RECEPT NA ŠTĚSTÍ

Znáte tuto velmi chutnou a výživnou „rostlinu“? Znáte štěstí? Možná z doslechu, nebo vám ho někdo známý nabídl k ochutnání. Třeba jste ho viděli v televizi. Pěstování je opravdu tak jednoduché, že to každý zvládne, levou zadní, i sám v pohodlí domova. Dnes je váš šťastný den, protože dnes se naučíte recept na štěstí.

Štěstí, zdálo by se, je vzácná surovina, třeba něco jako šafrán, ovšem omyl, je to velmi adaptabilní „rostlinka“, která se přizpůsobí všem možným podmínkám, i těm extrémním. Navíc roste všude na světě. V různých koutech planety má své šlechtitele a těch odrůd, co již existuje je nespočet. Nevyžaduje zvláštní pozornost ani péči. Vystačí si klidně s trochou lásky. Může tak žít a růst dlouhé roky ve výborné kondici. Přísun živin v podobě vaší lásky není nijak omezený. Přihnojovat můžete pravidelně po celý rok a nemusíte se bát, protože u této zvláštní „rostliny“ platí pravidlo: čím více hnojiva, tím lépe. Navíc, na štěstí je úžasné, že i když skoro vůbec nehnojíte, stejně se mu daří.

Jak přihnojovat?

Musím se usmívat, protože neznám jinou „rostlinu“, kterou by bylo možné vyživovat tolika různými způsoby, jako zrovna štěstí. No například, štěstí má rádo sluneční paprsky a čerstvý vzduch. V letních měsících nepohrdne polostínem, houpací sítí a osvěžujícím nápojem. Naopak v zimě se těší z příjemné a útulné atmosféry, kterou mu připravíte. Můžete mu číst poutavou knížku, popíjet čaj a přikládat do krbu, nebo zapálit svíčku. Bude růst jako z vody.

Štěstí miluje hudbu a to po celý rok. Jakoukoli, kterou máte v oblibě zrovna vy. Štěstí miluje pohyb a to po celý rok. Jakýkoli, který máte v oblibě zrovna vy. Divoký či romantický tanec, rekreační sport. Dále kultura a umění. To je prostě jeho. Jakákoli zábava, amatérská či profesionální. Hlavně, že je ve vašem podání. Můžete mu číst, zpívat, předvádět svůj talent v jakékoli formě. Věřte, že na štěstí to bude mít velmi blahodární účinky. Štěstí má rádo blízkost, takže se nebojte zalévat intimními projevy. Sladká slůvka, polibky, doteky, obětí, mazlení, úsměvy a láskyplné pohledy. Smích je ideálním prostředkem pro výživu a pěstování. Takže bez obav, smíchem nešetřete.

Nepřestávám žasnout, jak je tato rostlina dokonalá. Na této „rostlince“ je úžasné, že se dá celoročně pěstovat i konzumovat. Chuť je dokonale vyvážená, specifická a harmonická. Je zdravá, nízkokalorická, s vysokou výživovou hodnotou. Můžete ji přidávat jako přísadu do čehokoli, je vhodná a lehce stravitelná pro všechny věkové skupiny.

Moje nadšení ze štěstí nemá konce. Tato „rostlinka“ je úplně zadarmo a k dispozici úplně pro všechny na světě. Nepotřebujete žádné peníze, protože se stejně nedá koupit, ale dá se jednoduše vypěstovat. No není to skvělé?

Stručný recept na štěstí máte, nezapomínejte, že ve variantách a způsobech přihnojování je nespočet možností. Není na co čekat, pusťte se hned do pěstování svého štěstí, ať si brzo můžete pochutnat na své vlastní úrodě. A také ať se o ni můžete podělit s ostatními. Například takový jarní salát ze čtyř druhů rodinného štěstí je tak dokonalá pochoutka, na kterou jsou hvězdy Zdeňka Polreicha, či pana Michelina prostě a jednoduše moc krátké.

DÝCHEJ, TO STAČÍ

Lidé si myslí, že život je věda. Přemýšlejí o jeho smyslu, dělají si s ním starosti a vytvářejí různé komplikace v naději, že se zlepší. Že snad bude zajímavější, pestřejší a zábavnější.

Je těžké uvěřit, že život je jednoduchý. A právě v jednoduchosti se skrývá jeho krása. Není větší krásy než lidský život. Není nic snadnějšího než nádech a výdech. Život je pouhé dýchání. Žít znamená dýchat. Nic víc. Jenom to. Každou vteřinu si bereš bez dovolení vzduch do svých plic. Nadechneš a vydechneš. Po každém nádechu vzduch vracíš světu. Bez zášti a zloby. S radostí. A znovu se rád nadechneš, klidně zhluboka, klidně s úsměvem. Nasaješ svobodně čerstvý vzduch, vychutnáš si ho ve svém těle a pak ho s láskou vrátíš. A znovu. Už to ani nevnímáš. Tu přirozenou výměnu. Pouze dýcháš, pouze žiješ. Vzduch je tady neustále k dispozici pro všechny. Je zadarmo.

Nikdo ho nekrade, nikdo se o něj nebojí, každý si ho přirozeně bere, jenom tolik, kolik potřebuje a pak ho přirozeně vrací. Absolutně bez problémů, bez obav.

Je ti umožněno svobodně dýchat. Je ti umožněno svobodně žít.

Pokaždé, když se potřebuješ nadechnout, máš k dispozici tolik vzduchu, kolik potřebuješ. Můžeš dýchat úplně volně, aniž by ses strachoval, že by někomu vzduch mohl chyběl. Aniž by ses bál, že ho nebudeš mít dostatek pro sebe. Jistě víš, že se nelze jenom nadechovat, musíš taky vydechovat. Stejně tak nemůžeš jenom vydechovat, musíš se také nadechovat.Vzduch si bereš a vzduch dáváš.

To je celý princip.

Nelze nic hromadit, udržet, ušetřit, či odložit. Život je harmonické přijímání a dávání. Život je dýchání. Nebojíš se brát si vzduch, tak se neboj brát si úctu, lásku, vášeň, zdraví, respekt, obdiv, krásu, radost, bohatství. Ber si odvahu a pak ji dávej lidem, kteří nevědí, že si ji můžou svobodně brát. Vdechuj pro sebe důvěru a vydechuj ji do rukou jiných lidí. Ber si důvěru a dávej ji svým dětem, zvířatům a celému světu. Vezmi si tolik pozornosti, kolik potřebuješ a pak ji dávej do světa.

Nádechem získáš vzduch, výdechem získáš další nádech. Přijímání i dávání přinášejí radost. Brát si lásku je stejně krásné, jako lásku dávat. Mít obdiv je krásné, stejně tak, jako obdivovat. Mít důvěru je krásné, stejně tak, jako důvěřovat. Nádech je skvělý stejně jako výdech. Vzduchu i všeho ostatního je dostatek pro všechny. Neboj se brát si vše, po čem toužíš a neměj strach to dávat světu zpět. Narodil ses s právem na život, tak prostě a jenom žij, prostě a jenom dýchej.

JE PRO VÁS ROZHODOVÁNÍ PROBLÉM? VYŘEŠTE HO POMOCÍ TŘÍ SLOV
Mantra z dětství, základ slušného vychování, takzvaná kouzelná slůvka: prosím a děkuji. Jsou nám dokonale známá, možná s nimi máme důvěrnější vztah než s některými členy vlastní rodiny. Tato slova jsou jistou zárukou kvality a úspěchu. Prosím a děkuji jsou opravdu silná slova s velkým kouzlem. Prozradím vám však ještě tři další, ne tak známá, ale o to kouzelnější slůvka, pomocí kterých se lze rychle a hlavně správně rozhodnout.


Pište si milé dámy, protože mohu, nemusím a mám se ráda tvoří základy, na kterých vaše sebevědomí doslova stojí.

Nejprve pár příkladů

Představte si, že vám v práci zazvoní telefon. Leknete se už jenom toho zvuku, rozbuší se vám srdce, máte knedlík v krku nebo cítíte stažený žaludek... Teď přichází na řadu kouzelná slůvka: Mohu to zvednout. Nemusím to zvedat. Mám se ráda.
Po dobrém obědě si dáte kávu a přemýšlíte nad dortem Váháte, zdržujete frontu, zvažujete pro a proti. Čím více nad tím přemýšlíte, tím hůř se rozhodujete. Proto opět: Mohu si dát dort. Nemusím si ho dávat. Mám se ráda.
Přijedete domů a najdete tam nepořádek. Mohu to uklidit. Nemusím to uklízet. Mám se ráda.
Někdo je na vás zlý, křičí a uráží vás. Mohu si to brát osobně. Nemusím si to brát osobně. Mám se ráda.
Nejste dlouhodobě spokojena v partnerském vztahu. Mohu odejít. Nemusím odcházet. Mám se ráda.
Zvažujete jestli mít dítě nebo ne. Mohu mít dítě. Nemusím mít dítě. Mám se ráda.
Partner vás požádá o ruku a vy si nejste tímto krokem jistá. Mohu se vdát. Nemusím se vdávat. Mám se ráda.
Jdete na pracovní pohovor. O tu práci moc stojíte. Místo obav a stresů si zkuste říct: To místo mohu dostat. Mám se ráda.

V čem spočívá to kouzlo?

Každou chvíli se pro něco rozhodujeme. Tato technika je vnikající zejména pro nerozhodné lidi. Dnes a denně si vybíráme ze širokého spektra vlastních myšlenek. Vždy pouze jednu, kterou se následně rozhodneme zrealizovat. Ovšem jsme lidé kreativní, proto nám někdy nestačí volit mezi A nebo B, klidně vymyslíme ještě C, D, E, F a G, aby se nám hůř rozhodovalo. Před každou volbou si stačí říct mohu to udělat a nemusím to udělat. Jednoduše si vyberte tu variantu, která se vám zamlouvá. Proč to dělat? Protože se máte ráda. Když si budete vybírat z těchto dvou možností, tak okamžitě budete vědět, která je správná. Podle pocitu poznáte, co doopravdy chcete, můžete se tak rychle a správně rozhodnout.

Mám se ráda je taková kouzelná formulka. Někdo vás odmítne, něco se nepovede? No a co. Mám se ráda.

Rozhodování může být opravdu zdlouhavý proces. Hlavně když jde o zásadní životní události. Předtím než začnete zvažovat všechny možné dopady a důsledky vašeho rozhodnutí, všechny pro a proti, zkuste si říct již známá kouzelná slova mohu to udělat, nemusím to dělat. Udělejte to ještě předtím, než se pustíte do realizace vašeho logického rozhodnutí. Můžete se tak jednoduše vyhnout situaci, kdy strávíte léta budováním, tvořením a stavěním něčeho, co vlastně doopravdy ani nechcete.

SEZNAM PRO MILOVNICE SEZNAMŮ

Ano i já ráda plánuji, mám ráda přehled o tom, co všechno je potřeba udělat. Odškrtávat se seznamu. Hotovo. Hotovo. Hotovo. Jeden splněný úkol za druhým z nekonečného seznamu povinností. Nechala jsem se oklamat dobrým pocitem ze splněného úkolu. Vidím černé na bílém, co všechno jsem už udělala a co všechno teprve musím udělat. Pořád dělám a dělám, plním a odškrtávám, ale i přes ten dobrý pocit ze splněného úkolu, cítím, že dělání nedává mému životu smysl.


Možná by bylo lepší vytvořit seznam s tím co nedělat, než s tím, co je potřeba udělat

  • nedělat si starosti
  • nedělat si těžkou hlavu
  • nehledat problémy
  • nestěžovat si (život)
  • nekritizovat se


Možná by bylo lepší vytvořit si seznam s tím, co není potřeba dělat

  • není potřeba spěchat
  • není se čeho bát
  • není důvod pro obavy
  • není potřeba se strachovat
  • není potřeba se trápit


Jednoho dne vám možná dojde, že není potřeba dělat vůbec nic. Dojde vám, že je důležitější být než dělat

  • být pohlcen okamžikem
  • být v míru se sebou i se světem
  • být k sobě i k ostatním laskavější
  • být schopný nechat to plavat
  • být s lidmi, které miluji

Až nastane den, kdy se ohlédnete zpátky za svým životem, věřte, že neuvidíte ten dlouhý seznam s tím, co jste udělaly. Budete mít před očima věci, které jste mohly udělat, ale neudělaly. Nikdy není pozdě přestat dělat a začít být. Protože smyslem života není plnění úkolů se seznamu. Žít znamená být.

ÚHEL POHLEDU ANEB KDYŽ VÁM ŽIVOT (NE)DÁVÁ SMYSL
Text pro náročné čtenáře. Neděste se, může to být docela sranda, ovšem za podmínky, že umíte změnit úhel pohledu. Protože když se podíváte na věc z jiného úhlu, tak uvidíte tu samou věc, ale z jiného úhlu. Takže se může zdát, že vidíte úplně jinou věc, protože jste se podívali pod jiným úhlem, tím pádem vypadá trochu jinak než předtím a když uděláte dva kroky doleva a nakloníte hlavu na stranu a znovu se podíváte, tak můžete tu samou věc vidět naprosto jinak. Prostě z toho úhlu, ze kterého se právě díváte, vidíte něco, co jste předtím z toho původního úhlu neměli šanci vidět.

Když jsem říkala, že vás čeká text pro náročné čtenáře, tak jsem neměla na mysli to, co jste právě dočetli. Ten pro náročné vás teprve čeká, tak zkuste změnit úhel pohledu na věc, možná to zas až tak náročné nebude. :)

Přečtěte si následující text dvakrát. Poprvé ignorujte text v závorkách, podruhé nahraďte tučně vyznačená slova textem v závorkách.

Znáš ten pocit, když vidíš svět v černých barvách (se všechno sere). Nemůžeš najít dlouho nic, co by se ti zdálo aspoň trochu veselé (pěkné), než ti dojde, že přeci jenom něco existuje. Najednou uvidíš naději (světlo na konci tvého foťáku), protože dobří (krásni) lidé ještě pořád na Zemi (selfíčkách) existují. A svět je hned dokonalým místem. Stačí změnit úhel pohledu (filtr) a kdyby se ti zdálo, že přeci jenom jiné ženy (ty mrchy) jsou lepší (hezčí) než ty, tak zase postačí pouze trošku (je potřeba hodně) změnit pohled (filtr). A když změníš postoj (filtr), tak (se) uvidíš svět v lepších barvách. Pamatuj si, že před Bohem (make upem) jsme si všechny rovné. Život je nutné žít (fotit), protože to dává rozum (lajky). Méně je více, ale někdy je potřeba zkusit trojku (fotku) v posteli. Miluji celý svět (sebe), protože mi to dává (možnost měnit úhel pohledu) smysl.

HRANÍ ROLÍ BOLÍ

Dva lidé se potkali čistě náhodně,
jejich chování bylo vrcholně nevhodné.

Začali se spolu smát i radovat,
pocítili lásku a zkusili se milovat.

„Miluji Tě!“ „Já tebe taky.“
Svítí Slunce a na nebi nejsou žádné mraky.

Buď mou holkou, milenkou i ženou,
buď mým majetkem s vysokou cenou.

Miluji ho a láska přeci bolí,
tak proč nevzít jednu z nabízených rolí.

Už vím, že je lepší nebrat role,
nechat ležet ladem širé pole.

Láska není to co bolí.
To co bolí je hraní rolí.

Není možné vzít zpět sliby,
jsem jen člověk, dělám chyby.

Proto jsem zas o krok zpátky,
zkouším teď žít v roli kamarádky.

Promiň, ale tato role mi moc nesedí,
dělat, že naše srdce nic nevědí...

Nemohu být jenom tvoje kamarádka,
nezlob se, nechci aby vznikla další hádka.

Odmítám hrát tuto roli,
protože mě nejvíc bolí.

Příteli se nemá lhát a já jsem Ti stejně lhala,
pravdou je, že jsem Tě vůbec nikdy nemilovala.

Nemilovala jsem Tě ani trochu,
milovala jsem, když jsi šel po mém boku.

Nemilovala jsem tebe, i když řekla jsem Ti to do očí.
Milovala jsem to, jak se usmíváš a zvedáš při tom obočí.

Nemilovala jsem tebe, říkám to zas.
To co jsem opravdu milovala byl tvůj hlas.

Nemilovala jsem Tě, vím žes měl moji záruku.
Já jen milovala ten pocit, když držel si mě za ruku.

Když zrychloval se mi dech,
když ležela jsem na zádech,

když jsme byli oba vzrušeni,
o ničem jsi neměl vůbec tušení,

v tu chvíli jsem Ti také lhala,
ani tehdy jsem Tě nemilovala.

Tu hru na milence jsme sice spolu často hráli,
já nemilovala tebe, ale to, jak jsme se milovali.

Nemilovala jsem Tě! Jsem prostě jenom smělá.
Já milovala to, když jsi mi koupil, co jsem chtěla.

Nemilovala jsem Tě, to už je dávno loňský sníh.
Já milovala naše pohledy do očí a tvůj smích.

Nemilovala jsem Tě, teď se s pravdou potýkáš.
Já milovala jenom to, jak se mě s něhou dotýkáš.

Nechci už hrát hlavní roli přítelkyně, ženy, matky.
Chci si s tebou povídat a moci to vzít kdykoli zpátky.

Nemiluji Tě, já miluji ty chvíle s tebou bez rolí.
Jsi tam jenom ty, já sama sebou a láska nebolí.


JSEM PÁNEM TVÉHO ČASU

Vítej dítě ve svém životě, zde jsem vládcem času já Strach – pán tvých strachů.
Jen nahlas křič a naříkej, už ti chystám dlouhý život plný černých mraků.

Já dobře vím, že teď se bojíš pouze hluku a vlastního pádu.
Vykročíš-li vstříc, naučím tě toho víc, obav a trápení celou plejádu.

Jsem mocný Strach, mám sílu, ovládám tě a jsem zde majitelem tvého času.
Nepustím tě dál, nedovolím ti vyrůst, nenajdeš-li odvahu nikdy nepocítíš spásu.

Hladím tě po kůži a dýchám na tvůj krk, když ti za zády stojím.
Užívám si své moci, držím tě v šachu a spolu s tebou se bojím.

Tvé srdce ti buší, svírám ti hrdlo, nemůžeš ze sebe vydat hlásku.
Víš, příteli můj, já také stejně jako ty, k životu potřebuji cítit lásku.

Nenechám tě v klidu žít, neochutnáš sladkost štěstí a nepřestanu s tebou bojovat.
Dokud nepochopíš, že tě miluji a ty lásko má se musíš naučit mne také milovat.


LÁSKA JE KLÍČEM

Žiješ si na zemi, jsi ženou krásnou a hravou.
Možná žes kdysi byla vědmou či dvorní dámou.

Slýchalas pochvaly i tlukot srdce, běhalas bosky po trávě.
Pocity z prožitků minulých životů nosíš si napořád v hlavě.

Tisíce příběhu, které jsi prožila měly tě poučit.
Strachu, bídě i bolesti můžeš dnes poručit.

Nemáš nic napořád, jsi zde na zemi tady a teď.
Na všechny zásadní otázky dávám ti odpověď.

Máš vzácný klíč, který odemyká dveře do srdcí všech zvířat i lidí.
Tím klíčem je láska, ta jediná tvoří mír, léči a dobro v každém vidí.

Dobrodružství je nebezpečné, ale rutina je smrtelná.

Tento citát je pravdivý jako málo co. Dělat pořád dokola ty samé dobře známé věci je velmi pohodlné a bezpečné. Je to taková sázka na jistotu. Už víme, co nás čeká za rohem. Dokonce to pokaždé ani nemusí být nutně příjemná záležitost, ale když víme, do čeho jdeme, tak je nám to jaksi fuk. Celý ten proces rutiny je už tak rutinní, že se obejde bez jakékoli péče. Je to pro nás výhodné, protože se nemusíme o nic starat. Rutina je BEZ-PEČNÁ. Když se nemusíme o nic starat a všechno je dokonale nalinkované, dokonce i my samotní šlapeme od devíti k pěti jako švýcarské hodinky, tak by se mohlo zdát, že to tak má být a je to tak v pořádku. Opravdu máte ten pocit? Zkuste na tuto otázku nechat odpovědět vaše srdce.

Proč je rutina smrtelná?
Protože zabíjí pomalu ale jistě. Dlouhodobě setrvávat v jistotách a stereotypech bez ochoty ke změnám, bez chuti poznávat, zkoušet a učit se nové věci z nás vysaje veškerou energii. Dělat roky dokola ty samé činnosti, opakovat ty samé postupy a dosahovat ty samé neuspokojivé výsledky vede leda tak od jedné ke druhé zdi naší komfortní zóny, ve které jsme uvězněni. Nevíme kudy ven, nevíme proč jít ven a nevíme co tam venku je, proto se otočíme a jdeme opět tou samou známou cestou bezradnosti zpátky.

Uvězněni v rutině nemáte šanci zjistit, kým doopravdy jste.

Jak opustit komfortní zónu?
Obrazně řečeno stačí si sbalit kufry a odejít. Dokonce k tomu nepotřebuje ani pas. Ten pro opuštění zóny komfortu nehraje roli. Potřebujete pouze jednu věc a tou je vaše vlastní rozhodnutí odejít. Když jste rozhodnuti, tak se můžou dát věci do pohybu. Po opravdovém rozhodnutí následuje akce. Prostě to uděláte. Hups, najednou jste za hranicí. Kromě skvělých a nových zážitků se můžete těšit na setkání s novými a skvělými lidmi. Jedině za hranicemi komfortu můžete potkat člověka, který Vám dokáže změnit život. Tím člověkem jste Vy.

Vaše DOBRO-DRUŽSTVÍ může tedy začít. Konečně máte prostor k soustředění, sdružování, zaměřování a koncentrování vlastního dobra, toho nejlepšího z Vás samotných, k vytvoření něčeho jedinečného. Něčeho co Vám i ostatním bude dávat hluboký smysl.

Pravdou proto zůstává, že dobrodružství není bezpečné, o dobrodružství je potřeba se postarat.

SÍLA MYŠLENKY

Jsem člověk, ale co to znamená?
Mám jméno v životě bez jména.

Život se skládá z mnoha fází,
avšak titulní název mu schází.

Ten nadpis je možná nesmysl,
vždyť stačí, když životudám smysl.

Jsem člověk a svůj život si tvořím,
když bdím i když do spánku se nořím.

Probouzím se ze snu a čeká na mě realita.
Jaká asi dneska bude? Jednota či dualita?

Ve světě domněnek, konfliktů, válek a krizí,
v krajích kde důstojnost, láska i důvěra mizí,

kde lidé bojují a kde díky nim boj sílí,
kdo z nich má pravdu a kdo se mýlí?

Tam já nejsem tam můj sladký domov není,
bydlím tam, kde se lidem v srdcích mír na lásku mění.

Existuje kouzlo, které téměř mrtvé lidi na pokraji agonie,
navrací zpátky do šťastného života kde vládne harmonie.

Zatím co ostatní bojují ve válkách a s krizí,
já se klidně parkem procházím s příjemnou vizí.

Jsem člověk a svůj svět si tvořím sám,
nemám zbraně, neválčím i tak vyhrávám.

Myšlenky a slova proudí ve dne i v noci,
jsou zdrojem tvůrčí síly a lidské moci.

Když máš strach či křičíš vzteky, když cítíš vinu a tvá bolest se stala přivelkou,
probuď se ze snu a uvědom si, že bojuješ pouze se svou vlastní myšlenkou.


JÁ A MÝCH PĚT MILENCŮ

Byly to pěkně divoké časy řeknu vám. Já a moji milenci jsme si toho spolu hodně užili i prožili. Nelituji ničeho, ba naopak jsem za to všechno vděčná. Jsem vděčná za to co bylo a vlastně i za to co je. No a také za to co teprve bude. Jak úsměvné. No co vám budu říkat. Opustili mě jeden po druhém. Nenápadně a pomalu se vytratili z mého života, ale ještě předtím, než se tak stalo, byli mi moji muži vždy oporou.

Začátky byly krásné. Nemusela jsem ani nic říkat, fungovalo to automaticky. Vždy jsem měla veškerou pozornost, vždy jsem byla ta důležitá a obletovaná já. Když jeden někam zmizel, tak se hned po mém boku objevil druhý. Střídali se. Starali se o mě a já nikdy nebyla sama. Ve společnosti mých chlapů jsem se cítila pokaždé opravdu výjimečná. Vždy středobodem pozornosti. Milovala jsem je a oni mě také. Víte rozdíl mezi mnou a těmi muži byl v tom, že oni mě uměli opustit. Každý jeden z nich neměl sebemenší problém se jen tak sebrat a odejít a pak se zase vrátit. Víte, oni mě milovali, ale nebyli na mě závislí. Já závislá byla.

Strach, Lítost, Vztek, Smutek a Bezradnost byli moji milenci. Pět věrných ochránců, které jsem měla omotané kolem prstu.

Strach byl vážně superhrdina. Byl tak odvážný. On se nikdy nebál být se mnou, když já jsem se bála. Pomohl mi překonat mnohé překážky. Vzpomínám si, jak jsme jednou spolu šli potmě Průhonickým parkem. Klepala jsem se strachy hrozně jsem se bála, že na mě z té tmy vyskočí nějaký vrah. Šla jsem hrozně rychle a srdce mi bušilo jak divé. Lekla jsem se větve, která mi narazila o stehno a začala jsem křičet. Rozeběhla jsem se a po chvilce jsem se začala hrozně smát, jakmile mi došlo, že jsem zavadila o strom. V dohledu byla i vstupní brána a světlo z pouliční lampy. Můj Strach byl v tu chvíli pryč.

Pan Lítost za mnou přicházel vždy s pokorou. Takový ten stav, když vnímáte šílený hluk a ruch kolem sebe, ale slyšíte jenom ticho. Uvědomujete si vlastní nicotu. Vždy, když mě začalo trápit svědomí, když mě mrzelo neštěstí druhých a osud celé planety zdál se nezvratným, tak byl se mnou. Vina z vlastní neschopnosti učinit druhé šťastnými mi vždy do cesty poslala šarmantního, byť trochu chladného, pána jménem Lítost. Naučil mě brečet. Plakal vždy se mnou, ale jakmile na mě zpozoroval sebemenší záchvěv naděje, vždy když jsem začala cítit, že všechno bude dobré, tak odešel.

Vztek mi dokázal rozproudil krev v žilách. Nebyl sice u mě tak často jako Lítost a Strach, ovšem ty jeho občasné návštěvy stály za to. Jdu si takto vesele za svým cílem, s úsměvem, s jasnou vizí, hlava v oblacích, nesmrtelná jako nikdy a najednou rána jako blázen. Au. Prudký a nečekaný náraz na překážku. To jsem fakt nečekala. Toto přeci nebylo v plánu! Sakra! Další zakopnutí. Kde se kur*a tady ty překážky berou?! A už mi Vztek šel naproti. Vítala jsem ho plná afektu. Rozhazovala jsem rukama a cosi křičela, asi to vypadalo divně, ale já mu ve skutečnosti mávala a už z dálky líčila své tupé nárazy na překážky. Víte, Vztek byl něco jako namakaný fitness trenér, který uměl člověka postavit do latě, a zároveň měl spoustu pochopení. Byl tak akční. Spolu jsme běhávali, hecoval mě a nutil mě křičet. Netušila jsem, jakou sílu má můj hlas. Vždy ve mně dokázal najít energii, o které jsem neměla tušení. Vyburcoval mě k lepším výkonům, dal pár profi trenérských rad, zařval na mě a já musela zařvat zase na něj, aby se ujistil, že jsem v pohodě a zvládnu pokračovat, hlava nehlava, překážka nepřekážka, v cestě dál.

Můj milovaný Smutek. Toho jsem měla asi nejradši. Pamatuji na naše dlouhé romantické večery na gauči pod dekou. Pili jsme víno a utápěli se společně v žalu nad ztrátou radosti. Smutek se mě uměl držet opravdu dlouho. Byl tak chápavý a soucitný. Stačilo, když jsem se na něj podívala jako štěně a zkřivila své rozkošné rtíky tak, že jsem připomínala smutného smajlíka. V tu chvíli jsem věděla, že nebude mít to srdce odejít. Trpělivě se mnou zůstával tak dlouho, dokud jsem z něčeho nezačala mít opravdovou radost.

Bezradnost si se mnou rád zahrával. Byl drzý a arogantní, možná právě to ho dělalo tak přitažlivým. Zkoušel moji trpělivost, škádlil mě a nikdy mě nenechal vyhrát. Veškerá snaha a opakované pokusy byly marné. Donutil mě rezignovat, musela jsem přiznat, že se vzdávám. Dělal si ze mě srandu. On viděl za roh a bavil se tím, že já tam nevidím. Nechal mě hádat. Až potom mi vítězoslavně prozradil správnou odpověď a otevřel mi dveře. Strašně mě tím štval, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mi vždy prozradil to, co jsem chtěla vědět.

Moji milovaní společníci, životní partneři, kteří mě dokázali milovat přesně takovou jaká jsem. Za ty roky mi tolikrát přišli na pomoc a tolikrát mě opustili. I přes to jsme přátelé a jsme spolu v kontaktu. Jejich láska byla tak čistá a nezištná, zatímco ta moje láska k nim měla podobu závislosti. Ani nevím jak, ale dokázala jsem se naučit je také opouštět, takže se mi občas stane, že jsem sama. Občas se mi stane, že na chvíli zůstanu úplně sama sebou.

KARMA

S nádechem otce a výdechem matky
jsem opět na světě, jsem tady zpátky.

Začíná další hra na uzavření kruhu,
běží čas na splacení karmického dluhu.

Vím, že lidský život je poměrně krátký.
Kde jsi? Chci hrát. Dát i vzít si zpátky.

Kde jsi a jak se poznáme?
Svá jména zatím neznáme.

Nevím, jak začít. Moc toho není.
Napovím, že jsem v těle ženy.

Pohledná brunetka s nesmělým hlasem,
se svůdným pohledem a útlým pasem.

Oči zvedám všem přímo do tváří.
Najdu tě! Vím, že se mi to podaří.

Můj pohled míří přímo do očí lidem.
Najdu tě! Vím to a beru to s klidem.

Cítím, že jsem k tobě blíž,
možná, že už o mě víš.

S pohledem do očí tvou duši znám.
Konečně nastal den, kdy možnost mám.

Toto setkání pro mě hodně znamená.
Chci aby proběhla karmická výměna.

To co patří mně vrať mi zpět.
No tak odvahu, není důvod lpět.

I já ti toho teď musím hodně vrátit.
Nelpím, neznám význam slova ztratit.

Děkuji, že naše cesty se protkaly.
Jsem vděčná, že jsme se potkali.

Oba s pocitem hluboké lásky v srdci a chápáním významu jednoty.
Upřimně děkuji a těším se, až spojí se znovu osudem naše životy.


NECHCI NIC

Stál na břehu vlastních sil.
Zkusil všechno a nic. Živořil.

Stál plný vzdoru a odporu.
Marně čekal od života podporu.

Byl už slabý, tak to vzdal.
Selhal motor, který hnal.

Zavládlo ticho a zavřel oči.
Cítil, jak se s ním Země točí.

Nadechl vzduch do svých plic.
Nechal to být, už nechtěl nic.

Otevřel oči a na louce uviděl květ.
Přestal myslet a změnil se mu svět.

Svět, kde krása se v kráse odráží,
kde láska na lásku s láskou naráží.

V tomto světe se mu líbilo být.
Tady by chtěl zůstat navždy žít.

KABÁT Z LÁSKY ŠITÝ NA MÍRU

Kompletní můžeme být jedině spolu,
a to ani nemusíme sedět u jednoho stolu.

Nemusíme se držet za ruce.
Jeden je černý, druhý je v jarmulce.

Dokonce se nemusíme ani znát.
Láska je všude a v každém z nás.

Každý tvůj úsměv a každá tvoje věta,
počítá se, jsi i mou součástí světa.

Oblékám si kabát z lásky šitý na míru.
Vysílám tím jasnýsignál celému vesmíru.

Je tu někdo jako já? Nechci se na světě cítit sama.
Jsem pořád to dítě co miluje. Když v náručí mě drží máma.

Mám chuť jít ven. Vypnout telku.
Jen žít. Být součástí celku.

Láska, hudba, slzy, smích.
Miluji, když z nebe padá sníh.

V životě nejde vůbec o nic a už vůbec ne o věk.
Jsem trochu tebou, trochu s tebou, jsem člověk.

A co chce člověk jako já na světě?
Odpověď najdeš v poslední větě.

Jenom štěstí v míru, lásku.
Dýchat, být a odhodit masku.

POD NÁNOSEM PRACHU

V zajetí svých strachů
jsi jak pod nánosem prachu.

Najdi v sobě sílu,
zazář jasným světlem.

Staň se mocným živlem,
budiš třeba větrem.

EGO A GESTA

Moje ego a gesta. Jsem člověk.
Který s tím nemůže přestat.

Možná mám proto trochu černé svědomí,
ale jen v rámci mezí kolektivního vědomí.

Jdu za svým s maskou a v neprůstřelné vestě,
tvářím se, že mi nic nestojí v cestě.

Jsem stejná jako ty. Hraju stejný divadlo.
Píšu svým lidem, co mi zrovna napadlo.

Chci dosáhnout cíle a na vrchol se postavit.
To co jsem rozjela, už nechci a nemůžu  zastavit.

Lidem rostou křídla, vliv se šíří do každého kouta.
Nezůstává nikdo, kdo by rád na rukou nosil pouta.

Zdá se ti, že tento příběh je vlastně o tobě?
Zvláštní, protože já celou dobu píšu jenom o sobě.

Můj pohled, moje myšlenky, neber si nic osobně, peace a klid kámo v duši.
Zkrátka se vidíš v zrcadle a nemůžeš z toho, jak ti ta svoboda strašně moc sluší.


CHCI TĚ

Chci Tě koupit bez záručního listu
z andělských křídel Ti vytesat bystu.

Chci Tě mít pořád k dispozici
jsi síla nad vodou mě držící.

Chci Tě cítit, jsi přitažlivá vůně lásky
rozechvělá s nádechem ochotně prohrávám sázky.

Chci Tě, toužím po každém kousku slasti z nebe.
Hvězdy jsou tak blízko, téměř na dosah, když mám tebe.

Chci Tě mít ve své moci
brzy ráno, ve dne i v noci.

Dýchat světlo tvojí duše, cítit teplo tvého těla.
Je toho tak strašně moc, co bych s tebou dělat chtěla.

No tak, nech se mnou prosím koupit.
Dovol mi jít blíž, nech mě vstoupit.

Podepiš výhodnou smlouvu, nebudeš toho litovat.
O co jde, vždyť nikdo z nás neumí opravdu milovat.

KARMA IS BITCH

Sorry baby, jenom hájím svoje zájmy.
Jsem online, trendy, cool, ve flow, ale v zajetí karmy.

Napojuji se na zdroj v rámci možností svého neocortexu.
Jde mi o to jít s proudem, být jako doma ve vortexu.

Karma is bitch.
Jak z toho pryč?!

I don't know how, ale radu Ti dám.
Tak, že se rozhodneš sám.

Zkus být offline mimo lpění,
často trénuj odpouštění.

Kur*a hlavně děkuj za vše, každé ráno
a tvoje karmické svědomí se začne měnit samo.


HRÁČI

Jsme hráči, hrajeme na všechny strany.
Mícháme karty a dáváme rány.

Jsem na tvé světové straně.
Vždy na ostří tvého srdce hraně.

Zahráváme si s laskavostí, ty se mnou a já s tebou.
S něhou, doteky, ve tmě a marnivostí ve dvou.

Jsme hráči a ty už nechceš hrát.
Říkáš, že máš, ale nemáš mě rád.

Kdybys radši křičel a nechal mě být...
Ale ty jsi hráč, chceš navrch mít.

Tak to tvoje ticho mě k smrti ubilo.
Tvoje srdce z ledu to moje z lásky rozbilo.

Vyhrál si a mně se těžko prohrává.
Nechci se vzdát, ale co jiného mi zůstává...


V TICHU

Tiše dýchám ve tmě prázdno.
Ležím a pomalu padám na dno.

Hluk si tančí v tichu sám.
Klidné místo v srdci mám.

Pořád s dětskou zvědavostí
bez zbytečných povinností.

S nadšením a vzrušením, s tušením, že na mě čeká poklad.
Nechci ani nemám zájem, není  k tomu  žádný doklad.

Úsměv na rtech chvíli ležím,
vstávám, jdu a už běžím.

Já podívat se tam musím.
Já jsem jiná, já to zkusím.

VÁŠEŇ PRO LÁSKU

Co myšlenka to příběh, poutavá hra se slovy.
Vězněn buď nebo strhávej okovy.

Vášeň pro lásku klade otázku.

Kterým půjdeš směrem, když píšeš vlastním perem?

V DAVU SAMOTNÁ

Zamotals mi hlavu.
Nechal jsi mě v davu.

Všude kolem lidi.
Jsem dítě, co se stydí.

Kdo mě za ruku povede.
Kdo z nich to lépe dovede.

Než ty, který nechals mě stát v davu.

SÍLA OČEKÁVÁNÍ

Nečekal nic.
Nic nepřišlo.

Nečekal, že přijde.
Nepřišla.

Čekal, že nic nepřijde.
Nic nepřišlo.

Čekal, že přijde.
Přišla.

ČTYŘI ROČNÍ OBDOBÍ LÁSKY

Na břehu jezera usíná noc.
Já miluji Tě ještě pořád moc.

Možná zrána to bude lepší.
Zmizí slzy v jarním dešti.

Slunce v létě smutek léčí.
Jsem velká holka, která brečí.

Podzim listí shazuje.
Mě se radost vzdaluje.

Zima přišla příliš brzy.
Pořád mě to hrozně mrzí.

Neudělám vůbec nic.
Já miluji Tě stále. Víc.

STRACH JE POUZE NEMOC, KTERÁ SE DÁ VYLÉČIT

Každý už ve svém životě pocítil strach a nebylo to jednou. Strach má tendenci vkrádat se do všedních dnů a krást nám štěstí. Vlastně bere vše, co mu přijde pod ruku. Zdraví, lásku, vitalitu a dokonce nás může připravit i o holý život. Strach je jen velmi drzá a troufalá emoce, která se mylně domnívá, že je lepší než my. Netuší však, že my jsme chytřejší a víme jak na ni.

Jde o negativní energii, kterou v daný moment žijeme. Zkresluje nám realitu tak, že vidíme okolní svět přes černé brýle. Cítíme ji v každé buňce svého těla. Vnímáme ji v hlase, když se nám třese. Cítíme knedlík v krku nebo kámen v žaludku. Cítit se dá opravdu každým kouskem těla, například když se nám rozbuší srdce, nebo stáhne hruď. Strach se umí objevit i na kůži, když po ní proběhne. Stačí na sobě zpozorovat tyto příznaky a hned můžeme směle prohlásit, že se bojíme.

Kde se v nás bere strach?

Jeden moudrý citát říká, že neexistují dědičné choroby, existují pouze dědičné myšlenky. Co nám zároveň dává odpověď na úvodní otázku. Kde se vzal, tu se vzal, strach přichází bez pozvání po myšlence. Koneckonců, stejně je to i s ostatními emocemi. Přicházejí po myšlence. Ty pozitivní nemusíme řešit. Ty jsou příjemné a prospěšné, neboť díky nim je naše realita prostě a jednoduše nádherná. Svět i svůj život vnímáme na základě pocitů, proto navrhuji věnovat jim větší pozornost. Trošku je prozkoumat, seznámit se s nimi, blíže je poznat a hlavně je pochopit, protože když něčemu rozumíme a chápeme to, tak nám to přináší příjemný pocit uspokojení. Naše pocity si to zaslouží a hlavně si to zasloužíme my sami.

Se strachem se třeba nejprve skamarádit

Když už jsme si sami svými myšlenkami strach přivodili, nezbývá nám nic jiného než ho tedy pozvat dál. Ne nadarmo se říká, že přítele si drž u těla a nepřítele ještě blíž. Totéž platí i při strachu. Takovým prvním krokem k utužení pošramocených vztahů mezi námi a strachem je uvědomění, přiznání si, že ten strach opravdu máme. Nemá smysl ho popírat, bránit se, nebo se mu dokonce vyhýbat, neboť i tak ho cítíme. Při snaze strach potlačit narazíme na odpor, který vyvolá ještě větší odpor. Takto se strachu nezbavíme. Je třeba přijmout fakt, že strach prostě máme. Když připustíme jeho existenci, tak okamžitě pocítíme, jak se vytrácí jeho vliv. V dalším kroku je dobré zjistit, po jaké konkrétní myšlence se strach objevuje. Tato myšlenka v kombinaci se strachem tvoří v naší hlavě podvědomý program. Děje se to automaticky. Stačí jedno slovo, na jehož základě ihned zareagujeme. A že jsme si takových programů za celý život vytvořily více než dost není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat.

Příčiny strachů hledejme ve svém dětství

Tam tyto programy totiž vznikají. Různé názorové a myšlenkové přesvědčení nám byly neustále opakované, dlouhá léta jsme se je učili a utvrzovali se v nich, až jsme tímto myšlenkám uvěřili do té míry, že je považujeme za pravdu. Pak se v životě dostáváme do situací, z nichž máme strach a ani ve snu by nás nenapadlo, že jde pouze o podvědomé asociace negativních programů, které jsme si kdysi vytvořili v dětství. Věřím, že tento článek vám dodal odvahu udělat jedno zásadní životní rozhodnutí. Přijmout zodpovědnost za vlastní pocity a postavit se ke svým strachem čelem.