Stejně jako motýl, na své dlouhé cestě za svými nádhernými křídly a než se z kukly vyloupne jeho pravé já, si musí počkat, i my lidé jsme v krajině poznání a náročné, někdy i velmi únavné cestě k lásce k sobě i ke svojí duši netrpěliví.
Milovat sebe, mít se rád, sebepřijetí, sebeláska. Ta zdravá, kdy se věnujeme svému posvátnému chrámu těla. Staráme se o něj jako o to nejdražší a nejcennější, co máme. Kolik z nás to dělá??? Všimne si až svítí kontrolka, ukazující unavenou, často i úplně zničenou část našeho těla i organismu. Varovné signály, symptomy ignorujeme a dál pracujeme přes své hranice, abychom vyhověli jiným a sobě v požadavcích dnešní náročné doby. Píše se rok 2021 máme tu COVID, stres, uměle vyvolaný strach o přežití a většina lidí o materiální zabezpečení.
Naše duše se trápí, neví, co bude dál, jak se k tomu postavit. Je období padání masek, kdy vedle sebe máme najednou člověka, kterého ani po letech spolupráce neznáme. Ve strachu jsou schopni obětovat své přátele, vrací se závist, udávají se a soupeří snad ještě víc než před tím. Hledáme dno. Fyzické, psychické, existenční. Naše ego se zlobí, tušící, že právě ono je nejvíce v ohrožení, protože jeho se to nejvíce dotkne.
Ležím, unavená, na pokraji sil, chuti do života. Nesrazila mě nemoc, ale člověk, kterému jsem důvěřovala. Cena přátelství a lidské důvěry, pro mě znamenala nepopsatelnou hodnotu. Moje tělo se rozpadá bolestí, zármutkem a stresem.
Rozum není schopen pochopit a srdce rozbité na tisíc kousků, si nese stále nezacelitelné jizvy. Jednoho večera, když v zoufalství pláču, mi přichází vhled.
Malinké dítě, nádherné stvoření, bezelstné a plné bezpodmínečné lásky přináší na Zemi překrásný anděl. Má něžný hlas, dává pocit jistoty, bezpečí a ukazuje mi dohody duší. Místo, kde vznikla tahle bolest, kdy duše sedí a povídají si a v přátelském naladění se domlouvají, jaké duchovní zkušenosti si navzájem poskytnou a od zrcadlí.
Chvíli poslouchám, s napětím sleduji tento film, příběh a začínám chápat souvislosti. Když cítím energii a esenci té malé duše a lásku andělů, přestávám vnímat bolest v takovém rozsahu a síle. Přestože moje část ovládaná egem oponuje, že tohle si nemohla vybrat, ta citlivější, to čisté a nezatížené já už ví, že to takhle mělo být. Je to jen další článek, na cestě k lásce k sobě a svojí duši. Nyní už zbývá jen situaci přijmout, odpustit, ale nejen těm, kteří ublížili, ale především sobě. To bývá ten nejtěžší a nad lidský úkol. Pokud si totiž nedokážeme odpustit a neseme v sobě zlost, vztek a další nízké energie, naše duše se pomalu scvrkává. Ztrácíme se a chybí nám chuť žít a jít dál.
Mít nové plány a sny. A posledním článkem naší zkoušky nebo lekce je poděkovat. No…
Ano poděkovat za prožitek i bolest, kterou jsme si vzájemně způsobili, protože i duše, která bere na sebe roli vykonavatele trpí. Možná se to nezdá, ale někdy víc než my. Proto mějme úctu k těm, kteří na sebe vzali role zloduchů, aby nám poskytli tento prožitek.
Lidské duše, máme ještě dlouhou cestu k bezpodmínečné lásce. A třeba ne….. Možná se pletu…