Kaitlin byla mladé děvče, vlastnící malý krámek na okraji města. Vzpamatovávala se z rozvodu s mužem, se kterým měla dvě děti . Žila dlouhou řadu let a jak později pochopila, už v tomto vztahu ztratila svoji hodnotu. Pojem sebeláska a sebeúcta se v jejím životě objevil, až o několik let později.
Milovala svoji práci, děti a jak šly dny a týdny, točilo se vše v zajetých kolejích a až na občasné laškování se zákazníky si nepouštěla nikoho k tělu. Výhodou a hranicí, byl velký dřevěný pult, za který se nikdo nedovolil vstoupit. Pokud sama nevyšla za tuto pomyslnou hranici, cítila se v bezpečí.
Krámek navštěvovali muži bohatí, inteligentní, často velmi šarmantní. Ona zastávala názor, že na malém městě je vše vidět. Neměla chuť, hrát někomu milenku nebo být hračkou na večer. Když začínala podnikat, často slýchala, že s jejími zásadami to daleko nedotáhne. Slušné chování a čestnost, prý se v byznyse moc nenosí.
Jak se později ukázalo, právě za tyto vlastnosti jí její dodavatelé vycházeli vstříc a vážili si jí. Tak dny a týdny plynuly až se v jejím životě pomalým houpavým krokem objevil parník. Zakotvil na parkovišti před prodejnou. Úplně normální vůz značky Škoda. Ještě než vystoupil jeho majitel, slyšela nápovědu, ,, to je on.“
Z vozu vystoupil malý úplně obyčejný kluk, s modrýma očima, houpavou chůzí elegána. Bylo v něm něco, co neznala. Přišel se představit, požádat o vyvěšení reklamy svojí firmy a políbil dívce ruku. Přejel jí mráz po zádech, něco na něm Kaity vzrušovalo. Tradičně si držela odstup a chladnou tvář. Snažila se, nedávat mu najevo své sympatie. Jeho chování, vzhledem k jeho věku Kaity zarazilo. Bylo to nezvykle elegantní chování, podobající se milovníkům z celovečerních filmů.
Jak se později dozvěděla, hrál na divadelních prknech milovníky. Takže mu tato role dobývání ženských srdcí nebyla cizí. Měl neskutečné herecké nadání, na které taky hodně žen získal. Henry, jak se muž jmenoval, si rád povídal, byl vtipný, zábavný, ale také drzý. Druhý den, si přišel zkontrolovat, jestli jeho reklama byla vyvěšena. Byl to okamžik, kdy si dlouze povídali, nejenom o práci, ale i o jiných věcech. Henry sledoval se zájmem nejen ji, ale také měl pocit, že vidí přízrak. Jeho pohled byl dlouhý, zasněný. Přirovnával to často jako když se v kostele díval na svatý obrázek.
Začal se zastavovat stále častěji, až jednoho dne nabídl Kaitlin spolupráci. Přemýšlela, jestli tu nabídku přijmout, protože pohřebnictví nebylo její srdeční záležitostí. Jako malá chodila s matkou na exkurze do krematoria a pohled na velké pece a lednice v ní zanechal hluboký pocit bolesti. Nechápala zacházení s tělem po jeho smrti. V tu chvíli ještě netušila, že se jí stane setkání s tímto mužem osudové.
Po pracovní stránce bylo dělání výzdoby na pohřby velmi kreativní, občas dobrodružné, ale i vyčerpávající. Osudy lidí, kteří si přicházeli objednávat dekorace, bývali bolestivé a smutné. Henry působil dojmem, že je nad věcí a má svoji práci pod kontrolou. Jednoho dne, když vyzvedával věnce si dovolil překročit hranici a vstoupil za pult. Políbil Kaitlin na tvář a ona jen stála a nevěděla, co říct. Od té chvíle se z pracovního vztahu stávalo přátelství.
Když přijel na kávu vozil čokoládu, kterou pak společně překusovali a vášnivě se líbali. Sedávala mu na klíně a nechávala se hladit po vlasech a těle. Po dlouhé době se opravdu zamilovala, i když předsudky, že je mladší a bude mít spoustu žen jí bránily posunout vztah dál. Jednoho dne poslal svoji sekretářku, objednat zakázku a Kaity se zhroutil svět. Ta žena se rozpovídala a najednou se Kait dozvěděla, že mladík má nejenom přítelkyni, ale i rodinu.
Čekala, kdy jí to sám řekne. Čas pomalu běžel a ona se velmi trápila. Cítila se podvedena a často ho chtěla vyhodit a vymazat ze svého života. Milovala nejen jeho, ale i práce s výzdobou a pohřebnictví, ji začalo více zajímat. Tělo jako schránka, pomyslné auto, které vozí duši. Co je duše a jak vypadá viděla poprvé, když jí zemřela fenka retrívra jménem Happy. Několik měsíců před tím, onemocněla a veterinář dal Kaity na výběr. Nechat zvířátko odejít samo nebo mu pomoci a uspí ho. Kaity a děti se rozhodli, že nechají Happy, aby si sama určila čas odchodu z tohoto světa. Starali se o ni a přestože věděli, že umírá, bylo pro ně těžké, když ta chvíle přišla. Po rozloučení a pochování fenky, zůstala místnost, kde přebývala zavřená. Nikdo z nich nechtěl vnímat tu bolest. Až jednou večer, Kaity spěchala do divadla a musela projít touto místností. Duše Happy jí začala cupitat za zády. Viděla obrys, vlastně si představte oblak mlhy, vypadající jako Happy.
Sedla do auta a s pláčem pospíchala na představení. Když divadlo začalo, pokračovala souhra podobných obrazů, kdy na stěně za herci se objevil Ježíš a začal s Kait mluvit. Překvapení nebralo konce. V prostoru místnosti se vytvořil duhový energetický vír, vypadající jako tornádo. Zvláštní jevy jí byly cizí, ale zůstala klidná a vůbec nepřemýšlela nad tím, co se děje. Teprve, když se objevil v jejím životě Henry nabrala její zvědavost na síle. To že vidí víc, než ostatní si nepřipouštěla. Povídala si s anděly a nepokládala tomu zvláštní význam. Bylo to pro ni přirozené a myslela jsi, že to tak má každý. Lidé si chodili pro rady, pomoc a jak později pochopila, když byla ve své síle její energie měla léčivé účinky. Stačilo pohybovat se v prostoru s ní a člověk ožil a problémy se stávaly snesitelnější. Jenže Kaity tohle nevěděla.
Rozdávala se jak energeticky, tak fyzicky. Neměla to srdce odmítnout lidem pomoc. Henry chodil častěji a Kaity se více zajímala o pohřebnictví. O etiku a zacházení s tělem mrtvých, ale i pozůstalými. Ti dva měli velké plány, až jednou se velmi pohádali. Už nemohla dál vydržet to lhaní. Henry slíbil, že si vyřeší svůj osobní život a budou spolu. Kaity cítila, že se něco děje, ale neměla tušení, o vážnosti situace. On se dlouze odmlčel, potom zase chodil několikrát denně, až si všimla, že hubne a ztrácí se před očima. Nepřiznal, že si občas bere léky, povzbuzující nápoje, aby dokázal spát a vůbec fungovat. Všechno se neskutečně zhoršilo, když začal jezdit a pochovávat sebevrahy. Neměl nejen na to, to vidět, ale i situaci zvládnout. Začal sám utíkat z tohoto světa omamnými prostředky, aby si vůbec odpočinul. Měl strachy, pořád volal a vyprávěl Kaity, jak mu nějaké hlasy říkají, co má dělat. Její pátrání nabralo směr, hledala hlasy, duše, setkání s mrtvými, až jednou večer zůstala sama vyděšená. Henry přijel a ona viděla, že je zle. Chtěl jí obejmou, ale v okolí jeho fyzického těla stála další osoba. Šel z něho neskutečný chlad a ona byla vystrašená. Poprvé se tváří tvář setkala s přivtělenou duší. Ten muž v Henryho auře byl agresivní. Začal ovlivňovat Henryho chování a odstřihával ho od návštěv u ní. Jeho duše cítila ohrožení, že si ho všimla.
Hledala pomoc, aby si Henry nechal duši odvést. Posílala mu odkazy a řešení a doufala, že se vše vyřeší. Byl to mladý kluk, a jí ani jednou nenapadlo, že by mohl zemřít. Začátkem týdne mu bylo velmi zle, volali si a on jí slíbil, že půjde k lékaři. Neudělal to. Jel vyzvednout mrtvého a už se spojili jen přes zprávu. Psal, že je vše v pořádku a že se ozve. Dva dny se nic nedělo. Večer, šla Kaity do obchodu a udělalo se jí zle, úplně neskutečným způsobem cítila bolest a nevěděla co sní. V tu chvíli, jak se později dozvěděla Henry zemřel. Netušila, co se děje, bolest, zoufalství a strach svírali její tělo. Vzala telefon a napsala mu. Už se nikdo neozval. Bylo zvláštní ticho.
O několik dní později zazvonil večer telefon. Nestihla ho vzít, a tak volala zpět. Na displeji bylo Henryho číslo, radost, že se ozval, se změnila na noční můru. Volal jeho spolupracovník a položil Kaity otázku, jak věděla, že Henry zemře. Přečetl si zprávy, které mu psala. Začala křičet, že ho chce k telefonu, odmítala mluvit s cizím mužem a sdělovat mu další informace. V tu chvíli se stalo něco neskutečného. Ten muž jí řekl, že Henry zemřel. Ona plakala a hádala se, že to není pravda. Muž byl chladný a v té chvíli neskutečně bezcitný. Pronesl větu, kterou nikdy nevymaže Kaity z hlavy. Právě jsem ho viděl ležet v márnici. Zhroutila se. Uprostřed kuchyně ležela a plakala bolestí.
Vybavil se jí moment, obraz, před kterým Henryho varovala. Ukazovaly si jí a otevřely, vhledy do minulých životů. Nemohla pochopit, proč se to stalo a vyčítala si, že mu nepomohla dříve vyřešit situaci s přivtělenými dušemi. Muž se ráno zastavil a chtěl, aby Kaity udělala věnec na pohřeb Henryho. Mimo jiné jí ublížil ještě víc, když jí oznámil, že by nebylo vhodné, aby se účastnila pohřbu a posledního rozloučení. Při velmi netaktní komunikaci jí sdělil, že Henry nebyl svatoušek a takových, jak je Kaity tam bude stát celý kostel. Cítila se zraněná, ponížená, podvedená. Odmítla věnec muži vyrobit, protože měla pocit, že by Henrymu kopala hrob. Stále slyšela větu, jako by k ní mluvil Henry. ,,Naše spolupráce skončí, jak jednou řekneš, že pro mne ten věnec neuděláš.“
V bolesti a vzteku, spálila veškeré dárky, které od něho dostala. Nechtěla nic vidět a slyšet, byla přesvědčena, že když ten prožitek blokuje ve své mysli, tak se jí uleví. V den a čas pohřbu zůstala v práci. V neděli se sním sama v soukromí rozloučila v kostele, kde jí slíbil, že pokud nepřestane se svými závislostmi, postaví Panence Marii svatostánek. Pro Kaity mělo slovo slibu velkou váhu. To ještě nevěděla, že už to vlastně splnil, kdy se jejich firma jak finančně, tak fyzicky podílela na opravách jednoho z největších svatých míst v okolí.
Kaity chtěla zapomenout. Ta bolest, její síla jí rvala srdce. Hodina pohřbu uplynula a otevřely se dveře obchodu. Henry oblečen tak, jak ho poprvé poznala v kročil do dveří a zeptal se, jestli mu uvaří kávu. Podlomily se jí nohy a měla pocit, že se zbláznila žalem. On si sedl, jak sedával pokaždé a začal si povídat. Kaity si sním začala povídat, aniž by přemýšlela nad tím, že v místnosti nikdo nebyl. Návštěvy se opakovaly a jak dny plynuly navštěvoval jí nejen v práci, ale i doma. Když pracovala v kůlně, z ničeho nic stál za ní a hodnotil, jaký má Kaity smysl pro pořádek. Přestože to nebylo standartní, vykládala si s Henrym a děti poznámky a rozhovory vnímaly bez povšimnutí. Měla štěstí, že měla tak úžasné obě děti, protože za těchto okolností, by okolí dávno umístilo člověka do sanatoria pro choromyslné.
Prostíralo se o talíř víc, úsměvné se stávalo, kdy Henry seděl v křesle a sedla si tam slečna dcera, jak říkával fence kokra, která opravdu nahrazovala další dítě, které si Kaity přála. Humor bohužel končil v noci, kdy si Henry lehal vedle Kaity do postele, užíval si přítomnosti a místa, kde mu za života nebylo umožněno vstoupit. Ve snech celý měsíc chodil, každou noc, stejný sen, křičel na ni, že ji miluje, ať se s tím jednou pro vždy smíří. Nevěřila mu, cítila se zraněná a přála si mít klid a spát. Až to jednu noc nevydržela, zakřičela jen, že mu věří, aby Henry dal pokoj a ona mohla spát. Situace se v noci uklidnila a unavené a bolestí zkoušené tělo Kaity, dostalo šanci se regenerovat.
Příměří ovšem netrvalo dlouho. Začal chodit, stěžovat si a docházelo mu, že ho vlastně nikdo nevidí krom ní. Vedl dlouhé hovory o tom, co se děje u něho doma, jak o Kaity rodina mluví, ale také povídal o světech a patrech, ve kterých pobýval. Ona se energeticky začala ztrácet. Všechno na těle bolelo, záda neskutečně praskala a pořád tělo poléval chlad. V práci seděla a ruce si zahřívala nad rozsvícenou svíčkou. Přišel a zeptal se, zdali se smí ohřát. Položil svoje ruce na ruce Kaity a oba prožívali krásné, ale nepochopitelné věci. Dívka začala vidět, že má problém, únava a vyčerpání, úbytek váhy přikládala stresu a zármutku.
To že mladík žije z její energie přisedlíka opravdu nevěděla. Jednoho dne, když se vracela do firmy, vjelo auto do zatáčky a v protisměru, se vyřítil nákladní vůz. Do dnes neví, kdo strnul volant, kdy kolo auta narazilo na patník a prorazilo pneumatiku a poničilo nápravu. Štěstí v neštěstí? Mohlo být podstatně hůř. Auto se záhadným způsobem po ráfku kola, dostalo na parkoviště. Plakala už nemohla dál. Požádala o pomoc, kdy bratr Kaity vyměnil kolo a poradil dívce, co dál. Už se nešlo zvednout, pláč stékal po obličeji a Henry běhal kolem auta a křičel na ni. Proč mu neřekla, nezavolala, přijel by a s opravou pomohl. Bratr ženy nic nechápal. Utěšující slova, věty se míjely účinkem. Křičela na přízrak, aby odešel, že už má všeho dost. Na malý čas asi den, se opravdu stáhl a odmlčel. Ticho a klid, balzám na duši i tělo. Nevydrželo to dlouho.
Ráno si v autě přisedl na sedadlo spolujezdce a radostně pozval Kaity v rozhovoru na oběd. Ten den by měl narozeniny. Už nemohla, zoufalství beznaděj, že žije i nežije, vybuchla veškerá taktnost a citlivost. Ječela, řvala, křičela.,, Jsi mrtvý, jsi mrtvý, už mi dej pokoj, já už prostě nemůžu, chci klid“ . Moment překvapení, byl silný pro oba. Henry to do té chvíle nevnímal, nevěděl, že zemřel. Nechápal, proč ona jediná komunikovala a ostatní v okolí, přestože s nimi vedl podobné dialogy mu neodpovídali. Nastal čas situaci řešit. Kamarádka znala ženu, která se věnovala komunikaci s dušemi, a přestože byl předvánoční čas a ukončila terapie, Kaity poskytla pomoc. Jak sama po čase přiznala, cítila situaci více než vážnou.
Láska neláska, dívka chřadla a přítomnost duše v energetickém poli narušovala rovnováhu nejenom organismu, ale i úsudku. Opravdu při rozhovoru s duší tohoto zesnulého muže vyplynulo, že neví, jak a proč zemřel a mladík se nemohl smířit s tím, že odešel. Uklidnění duše a postupné kroky k odvedení duše do Světla byly pro všechny zúčastněné náročné. Znovu zorganizovat mši v místě, které miloval, kde se původně chtěli vzít, požádat o pomoc rodiče, kteří dívku do té doby neznali a ona z jeho vyprávění věděla, že to na procházku růžovým sadem zdaleka nevypadá.
Kait jako velmi citlivý a empatický člověk chápala, že bolest, která zalila srdce rodičů, působí i hněv a hořkost, kterou slyšela z vyprávění na svoji hlavu. Do dnes neví, jakým způsobem se podařilo uzavřít mír a klid s duší Henryho, rodiči zemřelého mladíka, aby duše opustila pozemskou sféru a našla klid. Při mši viděla, jak andělé duši odnáší. Od té doby se situace stávala snesitelnější a Henry už chodil jen občas ve snech nebo v dny, kdy je dovoleno duším přijít navštívit tento svět. Trvalo několik let, než se dívka opět vracela k sobě.
Setkání, přestože proběhlo na klidném moři, parník a vlny přílivu a odlivu, se ve vzpomínkách promítají do dnes. Kaity si ze setkání odnesla bolest, ale i věci, které se do svého života snažila přijmout několik let. To, že slyší mrtvé, vnímá otisky z energiích, příběhy minulých životů, které se při různých setkáních bez ohlášení ukazovaly. I tento příběh navazoval na prožitky z minulých životů a samozřejmě karmické vyrovnání. Přestože ty příběhy Kaity znala, v úctě k rodičům tohoto muže, zůstanou uloženy v hlubinách paměti. Přijímat tyto dary, které brala jako trest a prokletí, se postupně daří až po x letech. Učila se přijímat a nebojovat s tím, co se děje.
Není možné v životě lidském si sednout u kávy a mluvit o věcech mezi nebem a zemí. Jen určitá část ví, že život smrtí nekončí.
Až když někdo blízký z Vašeho života odejde, pochopíte, že jen pro ten dnešní den, stojí za to žít.