Setkání dvou duší, které si domluvili svůj příběh, před začátkem vtělení, jsou někdy velmi úsměvné. To, co tady v pozemském světě prožíváme a pociťujeme, bereme často, jako velkou křivdu. Místo toho, že každý člověk, kterého potkáme, nám pouze otevírá nový scénář na cestě k osobnímu růstu. Poznání sám sebe.
Když jsem byla zoufalá a na pokraji fyzických i psychických sil, bylo mi dovoleno vidět duši v nádherném zlatém lotosovém květu, jak se dívá na svůj příběh. Nádherný jemný zlatý lotosový květ, okvětní lístky heboučké jako pavučiny . V něm spí dušička, bezelstná a šťastná připravena navštívit tento svět.
Když sedí v pomyslném kině a dívá se na své úkoly , je neznalá prožívání citů a emocí. Úplně oddaná svému úkolu. V přítomnosti andělů nejeví známky strachu nebo pochyb, že je daná lekce těžká.
Tento vhled mi bylo dovoleno vidět ve chvíli, snad u mne úplného pomyslného dna. Vztek, bolest, vyčerpání a nemožnost vidět světlo na konci tunelu. Přivedlo mi to krásný prožitek v přítomnosti zlatého anděla, který mi ukázal, že můj nesouhlas a reklamace k situaci, jsou úplně zbytečné. Když jsem spatřila obraz dušičky s jakým nadšením přijímá své úkoly, jenom jsem prohlásila, že jsem nemohla být při smyslech.
Moje nepochopení o výběru situací, setkání a výběru karmických úkolů, bylo zarážející. Já , člověk s vysokým stupněm citlivosti a empatie, aby volil, úkoly a lekce nejen fyzicky náročné, ale často i psychicky velmi zatěžující. Až později jsem začala chápat, mé nastavení a také daná setkání. Abych se i přes bezpodmínečnou lásku k lidem, naučila milovat především sebe a nemusela si před sebou obhajovat, že říkám lidem ne, nemohu, nemůžu.
Tato slova jsem do svého života přijala bohužel velmi pozdě a zpětně si uvědomuji, trpělivost mé duše, mého fyzického těla a mých průvodců, dávat mi další šance. Moje životní lekce byly často velmi výživné a ve své podstatě, byla slova záporu použita, jako záchranná brzda.
V momentě, kdy můj organismus začínal stagnovat, pod tíhou ,,neodkladných záležitostí“. Děláme to všichni, honíme se , staráme, zakázky, pohledávky, dům ,zahrada ,děti a najednou přijde únava, vyčerpání.
Vzpomínám na můj vztek a naštvání, když tělo přestalo fungovat a já ještě víc tlačila, že se mi to momentálně vůbec nehodí. Až s odstupem času nyní vidím, jak neurvale a necitlivě zacházíme s největším bohatstvím, které nám bylo svěřeno do opatrovnictví.
Je to jako když Vám někdo svěří dítě, pejska, kočičku nebo jakoukoliv živou bytost. Tělo se neumí bránit jinak než nemocí, bolestí, či dalšími výstražnými znameními , abychom se zastavili .Začali slyšet a vnímat jeho volání.
I moje kontrolky svítily na pomyslné palubní desce automobilu. Přestože víte, že už jedete na rezervu nebo i ta už je vyjetá , děláme cosi, co bychom neudělali ani úhlavnímu nepříteli. Dřeme svá ozubená kola dál.
A tak u mne přišla moje temná noc duše, ve vlnách, trvala několik let s drobnými možnostmi nadechnutí . Snad už odchází, končí a nebo momentálně přichází nádech nad hladinou, než bude další . Fáze připomínají moře a velké a malé vlny při větru, bouři nebo když kolem proplouvají lodě.
Malá lodička je zahřívací zkouška. Když pochopíme nemusí přijíždět do života parník, který rozbouří nejen hladinu emocí, ale i pocuchá naše doposud spící ego. A když ani parník nestačí , na moři se objeví jachta. Krásná, dobře vypadající, inteligentní žena, muž, vytoužená práce .
Vplují do našeho života a zakotví v přístavu . Často nadšení a to, že konečně i my máme to štěstí, úplně odstaví poslední pud sebezáchovy a ostražitosti. Dané pokušení, nemusí vždy být darem, přestože i bolest, která po prozření následuje je obrovský dar, na cestě k poznání sebe sama.
Náš život připomíná velký kruhový objezd s několika možnými cestami. Žádná není špatná, jen na každé z nich čekají různě těžké překážky. Úkoly a pochopení, proč se nám dané věci dějí, popř. opakují.
Vede nás to, poslouchat hlas svého srdce a neslevovat ze svých přání, předsevzetí, ale především naučit se nezradit sám sebe, svoji duši, srdce, tělo.