Příběh duše ženy, která přestávala chodit
Je to zvláštní. Nohy, přestávám chodit. Strach, co bude dál, co přinesou další dny a vhledy bezesných nocí. Vracejí se obrazy, které zatím nedávají souvislosti. Tuším, že to vše nějak souvisí s pomocí lidem, ale nevím zatím jak.
Terapie, kterou procházím, mi ukazuje, jak mne lidé, kolegové, kamarádky zneužívají, mé vhledy a dary, které jim přináší prospěch. Dozvídám se, že už mne energie dál nepustí, abych i nadále zachraňovala druhé, na úkor sebe a své energie. Vše souvisí s ním. S mužem, které ho jsem potkala, osud nás částečně spojil a se stejnou rychlostí a velkolepou krutostí i rozpojil.
Nemůžu se hnout z místa, ani do předu, ani dozadu. Chci začít novou práci, nápady, pomoc lidem, kteří tápou a prochází, co já, ale nepouští mne to dál.
Konstelace:
Mám strach, co se dozvím, než přicházím na řadu, moje tělo i duše, utíká z místnosti, místa konání. Chce se mi zvracet. Začínáme. Probíráme příběh. Můj symptom bolesti nohou a stavíme přátele, do rolí, za části duše, které nesou tohle zastavení. Je to neuvěřitelné a zvláštní, stejná energie, stejná slova, neuvěřitelné pohyby těla a chování osob. Několik století přešlo, ale ta bolest, se oběma zrcadlí. Už rozumím jeho stresu, panice, z obejmutí a blízkosti, která mu způsobuje hrůzu a strach z lidské a potažmo mé náklonnosti.
Je mužem, mocným, inkvizitor. Stojím, před odsouzením. V žaláři, temném a studeném. Klečím před ním, objímám ho a prosím o podporu a pomoc. Má strach tenkrát i nyní. Nechává na mne to nařčení, slova a činy, které jsem neudělala. Bojí se o své postavení a moc. Nyní v současném životě, se tomu usmívám. Opět poslouchá a věří ženám, kolem sebe víc než mně. I přesto všechno, co jsem mu pomohla a udělala pro něj.
Je to nepopsatelný pocit, hranice začíná hořet a já cítím bolest v nohou pálení. Nechápu, jak mohl. Při tomto prožitku, moje duše vyslovuje velmi silnou ochranu. Bohužel ji nestihne doříct, kdy tělo omdlévá bolestí. ,, Mám velmi silnou ochranu, takže mi nemůžeš ublížit“….. Tuto větu používám v tomto životě, kdy opět přichází ke zradě a lži z jeho strany.
Tenkrát na hranici duše vyslovila větu. ,, Přestože uhořím, budu pořád s tebou. Jsme jedna duše, jedno tělo , po několik století a inkarnací. Jsme každý jiný, a přece jsme si něčím velmi blízcí. Touhou žít bezpodmínečnou lásku, tady a teď. Mám velmi silnou ochranu, takže mi nemůžeš ublížit. “ Sbírám se a přijímám, část, která nese ochranu, část duše nesoucí bolest a vzpomínky na hranici a tu, která touží začít znovu. Objímají se a proud slz přichází s vděčností, se konečně posunout dál.
Je neskutečné ,jak se energie a pocity lidí z minulých životů opakují. Nechápala jsem jeho strach z obejmutí, lidské blízkosti a tepla, kterou čistota lidské duše přináší. Byla to v ten moment energie přežití. Jeho obejmutí bylo pro mne zárukou, že se mi nemůže nic stát. Aniž bych tušila proč, věděla jsem, že dokud to nikdo nebude vědět, jsem já i on v bezpečí. Je úsměvné, že ze strachu vynesl vše na světlo Boží on sám.